Dosažení spravedlnosti v právu
Masarykova univerzita
Právnická fakulta
Zpracovala: ing. Vilímková Iveta (CŽV)
Datum odevzdání:
Seminární práce: Dějiny právního myšlení
Úvodem je třeba vysvětlit pojmy spravedlnost a právní stát. Myšlenka právního státu úzce souvisí se zákonností (legalitou, vládou zákona), tj. s takovým způsobem tvorby, interpretace a aplikace práva, kdy moc se sama omezuje, klade si pravidla způsobů své realizace, která současně vytváří limity, jež nemůže překročit. Zároveň právní stát vychází z myšlenky dominance (svrchnosti, resp. primátu zákona). Právní stát garantuje sféru zbavenou státně mocenské intervence, umožňuje a zaručuje možnosti názorového a institucionálního pluralismu. Soudobé právo demokratické společnosti je založeno na určité rovnováze subjektivních práv a povinností[1].
Pavel Holländer ve svých strukturálních úvahách[2] uvádí, že „ existuje víc pojmů práva, jež jsou ve stejné míře legitimní a adekvátní“. Své úvahy omezil na kontext hodnot demokratického právního státu. Tezi institucionálního sepětí práva a morálky považuje za důvodnou a přesvědčivou, a to zejména při aplikační činnosti státních orgánů. Uvádí: „Stěží si představit jejich rozumné a spravedlivé rozhodování bez přítomnosti mravních principů (bez přítomnosti akceptovaných mravních hodnot) při interpretaci právních předpisů. Právní řád, jehož existence by spočívala pouze na systému sankcí (zejména uvnitř systému orgánů veřejné moci), a to bez jakéhokoli sepětí se společností akceptovanými morálními principy, ztrácí jakoukoli legitimitu“.
Konkrétní příklad z praxe: původní zemědělská družstva z období před rokem 1989 vesměs zanikla a na jejich základech vyrůstají nové společnosti, které dědí „resty“ minulosti. Jedním takovým je např. zabezpečení zemědělských objektů zásobou pitné vody z podzemních zdrojů. Zákon o vodách platný od roku 2001 a účinný od 1. ledna 2002 nařizoval změnu původních vodohospodářských rozhodnutí do určitého termínu. Ten však řada nových vlastníků a provozovatelů nebyla schopna splnit, neboť se v mnoha případech ukázalo, že předchozí vlastník tyto stavby vybudoval „tzv. načerno“ bez příslušných povolení. Ti, kteří upozornili kontrolní úřad (v tomto případě Českou inspekci životního prostředí), že tento problém mají (tím, že splnili jinou povinnost, která jim ukládala hlásit množství odebrané vody a zaplatit z tohoto množství příslušný poplatek, v rámci toho však měli doložit příslušné vodohospodářské povolení), jsou dnes vystaveni riziku sankce (jsou s nimi zahájena správní řízení na uložení pokuty). De facto je zde řečeno „přiznejte svou chybu, my vás náležitě potrestáme“. Dovedeno ad absurdum „nejste-li schopni při koupi objektu z doby před listopadem 1989 zajistit, že všechno je v souladu se současně platným právem, radši jej nekupujte a postavte na zelené louce, aby na vás nevyskočil kostlivec ze skříně“.
V souvislosti s vymezováním sepětí morálky a práva v demokratickém právním státě sdílí Holländer Klokočkův názor, tzn. jeho argumentaci přítomnosti norem nadpozitivního práva, stojících nad zákony a nad ústavními zákony: „Jejich závaznost sahá až na samé hranice ústavního státu: není pravda, že mají jen zvýšenou rigiditu, protože nemohou být změněny žádnou procedurou změny ústavy (v Ústavě ČR čl. 9 odst. 2). Mohou být pouze mocensky odstraněny spolu s odstraněním existujícího ústavního státu. Jejich rozdíl oproti zákonům není kvantitativní, mají novou kvalitu: jsou jim nadřazeny, a proto také nelze hovořit a svrchovanosti zákona. Svrchovanost zákona, stejně jako svrchovanost parlamentu je iluze.“
Pojem spravedlnosti nemá jednotný výklad a definic existuje hodně v závislosti na úhlu pohledu, kterým na spravedlnost nahlížíme. Jinou definici použije sociolog, filosof a jinou právník. V právu je pojem spravedlnosti spojen s výměry svobody a rovnosti. Vyjadřuje hodnotovou orientaci obyvatelstva a právní politiky státu. V této souvislosti existují rozličné, mnohdy vzájemně protichůdné, výměry pojmu spravedlnost. Ve formální rovině se nesetkává s námitkami a je obecně přijímán: za rovných podmínek rovná práva a povinnosti. Dále literatura rozlišuje spravedlnost komutativní, tj. ideální model vztahů na trhu, a distributivní, která přihlíží k vlastnostem subjektů (v demokratických státech není přípustné uplatňovat rozdíly mezi lidmi např. pokud jde o pohlaví, rasu, barvu pleti atd.). V současnosti bývá distributivní spravedlnost využívána k vymezování a uplatňování pojmu sociální spravedlnosti. Podle T. Akvinského je spravedlnost pevná a trvalá vůle přiznávat každému, co mu po právu náleží[3].
Koncepce J. Rawlse: Spravedlivé uspořádání vyžaduje co nejširší svobody každého, rovné a slučitelné se svobodami druhých. Nerovné rozdělení hodnot je přípustné jen za podmínky slušné rovnosti příležitostí k jejich dosahování a za předpokladu, že bude působit též k zvýhodnění nejméně zvýhodněných.
Spravedlnost se ve starších textech označuje též jako mravnost (dnes se již s tímto pojmem nepracuje). Právo zavádí jistotu (typickým projevem je rozsudek), „mravnost“ působí niterněji (typickým projevem je vnitřní hlas, tzv. svědomí), např. zbytečné existenční poškození nemocného dlužníka, třebaže byl tento čin schválen všemi soudními institucemi a zevně vynucen exekucí“ [4].
Dnes typický spor mezi majiteli domu (novomajitelé po roce 1989, kteří získali obytné domy s nájemníky v restitucích, ale častěji různými spekulativními či jinými nákupy a převody) a nájemníky bytů.
Na jedné straně novodobí vlastníci, kteří si stěžují, že mají omezeno své vlastnické právo zaručené Listinou základních práv a svobod (dále jen Listinou) v čl 11 odst. 1 nebo občanským zákoníkem v §§ 123, 124 a 126 odst. 1. Na druhé straně jsou nájemníci bývalých obecních bytů, které řádně užívali 50, 60 i více let (dnes již většinou důchodci, mnohdy nemocní, ekonomicky slabí, neboť produktivní věk mají již za sebou a tudíž nejsou schopní přizpůsobit se novým poměrům) a mají právo dožít důstojně svůj život (v prostředí důvěrně známém mezi svými vzpomínkami, např. na počátku vlády KSČ byla hlásána idea, že lidé v neproduktivním věku budou vystěhováni na venkov, v důsledku čehož se velmi výrazně zvýšila sebevražednost v ČSSR, díky které naše republika tehdy obsadila jednu z předních pozic ve světě) jak jim zaručuje Listina v čl. 7 a 10 odst. 1 a čl. 12 odst. 1.
Dostávají se zde do střetu základní lidské právo na zachování lidské důstojnosti, nedotknutelnost osoby a jejího soukromí a právo vlastnické. Z hlediska spravedlnosti, morálky, ale i z hlediska ústavnosti v právním státě má lidskoprávní hledisko vyšší sílu než zisk vycházející z práva vlastnického. Podle Emanuela Chalupného právo složitou skutečnost zjednodušuje v schémata, vyskytnou-li se však složitější případy, které se schématům vymykají, stává se právní řešení pochybným a iluzorním.
Bylo-li zde před rokem 1989 základním způsobem bydlení v obecných bytech není možné očekávat, že v průběhu 15 – 16 let se tento stav změní v tržně regulovaný systém. Nelze předpokládat, že všichni dosud bydlící v obecných bytech (tj. v bytech s regulovaným nájemným) jsou schopni na danou situaci zareagovat nebo se jí podřídit s vědomím, že je správné podřídit se podmínkám trhu nebo ve jménu znovunabyté demokracie se nechat obětovat ve prospěch zisku novodobých vlastníků. Nehledě na to, že mnozí lidé vzhledem k věku a zdravotnímu stavu nejsou schopni migrace, nejsou schopni opustit místo, kde žili celý život. Nájemníci v nájmech hodnotu bytu mnohokrát zaplatili. Vezmeme-li v úvahu, že stát prostřednictvím různých bytových družstev apod., z vybraného nájemného mnoho zpět nevracel do oprav domů (naopak bylo časté, že nájemníci svépomocně tuto povinnost státu suplovali a to z vlastních finančních zdrojů, pokud nechtěli přijít k úrazu. Po roce 1989 byla většina obecných domů značně zchátralá), pak byty byly mnohokrát zaplaceny až přeplaceny.
Daleko efektivnějším řešením, a to především z hlediska spravedlnosti, by bylo pro tuto skupinu, která svůj produktivní věk má již za sebou, zavedení systému připomínající dřívější „vejminek“.
Tento postup je v souladu s tezí E. Chalupného o obětování vlastních zájmů mravním účelům, aniž mu navzájem zajišťují pohodlí a požívání zevních statků jaké normálně zajišťuje občanovi právo.
Je pravděpodobné, že řada vlastníků se tímto již řídí, ačkoliv to pozitivní právo striktně nenařizuje. Je to možno pozorovat u restituentů, kteří v daném domě žili a žijí a k domu a jednotlivým nájemníkům mají určitý až osobní vztah. Existují i případy, že se rozprodávaly obecní byty a některý ekonomicky silnější koupil kromě svého bytu i byt souseda (který neměl finanční prostředky na tuto koupi) s tím, že jej zde nechá dožít.
Faktem zůstává, že pravděpodobně většina vlastníků tento morální aspekt již dodržuje a ani okamžitým uvolněním nájmu (deregulací) by situace nezneužila k hromadnému tlaku na nemravný exodus svých nájemníků k prosazení vlastních zisků.
Na druhou stranu chybí-li vlastníkovi tento morální aspekt chování, pak ani sebedokonalejší normou jej od jeho záměru nikdo a nic neodvrátí. Chybějící vůle řešení dané situace je, že nemravní majitelé (tzn. podmnožina z množiny majitelů) si hledají různé cesty, a mnohdy i nezákonné, k tomu, aby se nepohodlných nájemníků zbavili – od drobných zákazů či příkazů narušujících dosavadní způsob užívání bytů a s nimi spojených prostor v souladu s platnou smlouvou (dlouhodobé ustálené zvyky, pravidla apod., např. užívání zahrady, kde má nájemník žijící zde 60 let vysázené ovocné stromy, omezování dosud užívaných sklepních či půdních prostor atd., atd.) až po doslovný teror ústící v otevřenou šikanu nájemníků (vypínání vody, narušování dodávek energií atd.).
Proti tomuto postupu je sice nájemník chráněn, a to přímo ústavně v Listině v čl. 11 odst. 3 a pak v občanským zákoníku § 127 odst. 1. S tím je ovšem spojen jeden nedostatek, vycházející pozitivně právního pohledu na právo jako takové:
1. vlastník narušitel je na rozdíl od svého šikanovaného nájemníka velmi dobře seznámen s právními předpisy a tudíž ví, že je beztrestný a nevinný dokud mu ten, kterého šikanuje nebude právně konformním způsobem odporovat, tzn. nevyužije svých práv zaručených platným právem.
2. poškozený nájemník, aby se mohl účinně bránit musí znát platné právo, neboť platí zásada „neznalost zákona neomlouvá“. To je klíčovým momentem celého sporu pro diskusi o spravedlnosti v právu.
Vlastní výše uvedený příklad lze zevšeobecnit, neboť v dalším textu uvedené postuláty platí pro jakékoliv oblasti práva a právní obory. Vycházíme-li z premisi, že každý v naší společnosti je gramotný, pak lze dovodit, že každý umí číst a tudíž je schopen se s platným právem seznámit. To vede k položení zásadní otázky: „je samotná gramotnost dostatečná ke splnění zásady, že neznalost zákona neomlouvá?“ Dovedeno ad absurdum: zní-li odpověď „ano“, pak by to znamenalo, že není třeba existence omezené skupiny jednotlivců, které se dostává privilegia dalších právních vědomostí, které jí umožňují hlubší chápání práva, orientaci v něm a dokonce i další výhody spočívají v určitém vyšším postavení ve společnosti, lukrativnějších možnostech uplatnění ve společnosti, zajímavějším finančním ohodnocení atd. Samozřejmě, že tento závěr je zcestný a odpověď musí být „ne“. Těch důvodů je mnoho, např. míra vzdělání, psychické a mentální schopnosti jedince, společenské postavení a mnoho dalších. Při posuzování vztahu spravedlnosti a právního státu je třeba položit i další otázky: např. „Kdo je nejvíce nebo především ohrožen čili, kdo nejvíce potřebuje chránit?“ Nebo „Komu svědčí právo ochrany?“
Odpověď na první otázku – člověk bez právního vzdělání, respektive s nízkým vzděláním, sociálně slabší, společensky hůře adaptabilní, apod. Na druhou otázku – jedinec, který ví, že jej společnost bude chránit na úkor jeho obětem a v tomto směru dostatečně právně poučený.
Všeobecně do roku 1989 a bohužel neexistuje dosud školní výuka zaměřená na poznání práva, neexistuje právní podvědomí. Učíme se o právech a povinnostech, ale nelze to považovat za systematiku. Zatímco povinnosti jsou vynucovány autoritami (ve škole učitel, doma rodiče, ve společnosti zaměstnavatel či autorita nejvyšší – stát), tak o právech se dovídáme pouze formou deklaratorních proklamací či nekonkrétními odkazy na pozitivní právo a to včetně základních práv a svobod. Každý jedinec, občan, ví, že tato práva má, ale co neví je, že nebude-li se jich účinně a zákonem předepsaným způsobem domáhat, mohou se pro něj stát nedosažitelná. De facto trvá jeho právní nárok, ale ztrácí možnost právní vymahatelnosti a vynutitelnosti.
Výchova i výuka je zaměřena především na vštípení morálních pravidel, principů a zásad vycházejících z křesťanských kořenů a na nich postavených povinností. Na druhé straně chybí vštípení základních podmínek, které jsou nutné k tomu, aby bylo možné se dovolat zákonných až ústavněprávně zaručených práv a svobod. Jedná se o mezeru, která ke svému zaplnění vyžaduje předvídání toho, že někdo nebude dodržovat právní řád (tj. pozitivní a přirozené právo). Vedou se akademické diskuse a spory mezi představiteli základních právních směrů, tj. mezi zastánci pozitivistické teorie a teorie přirozenoprávní. Jedni upřednostňují právní normu a druzí právní morální principy (ve zjednodušené podobě řečeno). Existují různá stanoviska a názory, která jsou definována různými tezemi, z nichž některé jsou uznány napříč spektrem zastánců obou teorií a jiné je dělí na dva nesmiřitelné tábory. Výše popsanou mezeru však jednoznačně nepopisují, dokonce lze tvrdit, že ji opomíjejí. Dá se konstatovat, že tyto debaty spíše řeší až následky, tzn. neřeší jak předejít tomu, aby se někomu vyplácelo nedodržovat zákony a jinému dodržování zákonů vymstilo.
Každý člověk téměř denně uzavírá nějaký kontrakt jednoduššího či komplikovanějšího charakteru (např. od koupě rohlíku až po složité obchodní smlouvy). Ve většině případů jsou platná všeobecná pravidla, nad kterými nikdo zvlášť nepřemýšlí a která jsou oboustranně dodržována (např. zásada pacta sunt servanda), jedná se o tzv. zvyklosti. A do těchto zvyklostí v padne narušitel se zlým úmyslem (podvést, oklamat nebo spáchat jiný skutek), na který jedinec, dodržující běžně daná pravidla a zvyklosti, není připraven. V tu chvíli se z tohoto jedince stává oběť, která musí aktivní prokázat, že je obětí, zatímco narušitel pouze pasivně vyčkává, zda se to jeho oběti podaří. Tady ani dokonalá znalost práva nemůže suplovat explicitní nedostatek informací či neschopnost předvídat, že jedinec oběť nemá před sebou standardního partnera, ale narušitele.
Závěrem se dostáváme k předmětu seminární práce „Dosažení spravedlnosti v právu“. Běžná praxe vykazuje následující rysy:
· aplikace a interpretace práva veřejnými orgány (ale mnohdy i soudy) v ČR vychází z ryze formalistického přístupu založeném na pozitivněprávní teorii (výjimku tvoří ústavní soud, ale i v poslední době také Nejvyšší správní soud, který začíná stále častěji chránit občana proti státu a tato formalistická rozhodnutí, mnohdy zatížená i četnými procesními vadami, ruší). Díky tomu formalistickému přístupu je zhruba 90 % aktivit podnikatelských subjektů „papírová válka“ s úředníky.
· negativní vnímání justice (a to nejen očima občana, ale i z venku, tj. naše hodnocení v evropském a světovém srovnání vymahatelnosti práva, dostupnosti právní ochrany nebo míry korupce od nejnižších stupňů po nejvyšší státní orgány), což částečně souvisí s předchozím bodem. Především rozhodnutí soudu, která jsou nebo mohou být průlomová a stávající praxi překonávající, jsou státem respektive jeho byrokratickým aparátem dehonostovány např. vracení DPH v konkurzním řízení u Krajských soudů. Právní názor vyslovený již několikrát nejvyššími soudními instancemi Ministerstvo financí stále odmítá všeobecně akceptovat, ale chápe jej pouze jako rozhodnutí v konkrétní věci.
· neomezená ochrana pachatelům trestních činů nebo deliktů na úkor obětí a poškozených, stejně tak zvýšená ochrana pro ty, kdo zcela záměrně zneužívají státem garantované sociální výhody, na které běžný občan, odvádějící všechny povinné dávky a daně, v okamžiku kdy se dostane do problémů, nedosáhne. K tomu se hodí citát Ondřeje Neffa[5]: „Pokud se bavím nebo mejlíkuji s lidmi o právu, tak z těchto rozhovorů nebo psaní to vypadá, že řadový občan už ani moc nedoufá, že někdo probudí onu mytologickou bytost zvanou rovná právní spravedlnost v České republice“.
· naprostá absence vnímání a rozlišování mezi platným a živým právem. Eugen Ehrlich rozpracoval teorii tzv. živého práva. Podle něj živé právo není právními větami pevně stanovené právo, ale přesto ovládá život. Zdrojem jeho poznání jsou podle Ehrlicha moderní listiny, ale také pozorování života, obchodu, chování, jednání a způsobů života, zvyků a obyčejů. Ve skutečnosti to znamená, že každý se denně setkává s nějakým nezákonným jednáním při styku s orgány veřejné správy. Jako demonstrativní příklad je možno uvést např. poradce v otázkách životního prostředí vyřizuje pro klienta vydání povolení v rámci vodoprávního řízení a úřad tomuto poradci na základě generální plné moci, doručuje rozhodnutí. Na adresu však na prvním místě napíše název firmy klienta a na druhém místě jméno zmocněného zástupce. Poštovní doručovatelka požaduje razítko firmy a odmítá vzít na vědomí, že adresátem je zmocněná osoba. Je nepřestavitelné, že by spor o způsob doruční této zásilky měl být vygradován až do podoby podání žaloby k soudu, který by rozhodl, kdo má pravdu.
Každý den někdo potřebuje něco od úředníků státní správy (stavební povolení, povolení k odběrům vod atd., atd. …). Kdyby se žadatel (fyzická nebo právnická osoba) vždy když po něm úředník žádá něco, co jim zákon neukládá, podával stížnost nebo se snažil úředníka přimět k dodržení zákona, tak by došlo k totálnímu kolapsu celého systému fungování a běžného života vůbec. V podvědomí lidí je hluboce zakořeněno, že se nevyplatí vzdorovat úředníkovi, neboť v případě, že se podvolí má šanci získat to, o co žádá, v rozumném čase. To je skutečné živé právo. Paradoxně k tomu lze uvést opačný příklad, kdy vydávání určitého rozhodnutí již léta běží podle určitého modelu (který není zcela podle platného práva, ale žije si svým životem vedle zákona) a pro nepohodlného žadatele (který se určitým způsobem úředníkovi nezamlouvá nebo se mu znelíbil) se naopak odlišně od běžné praxe použije striktní výklad práva (který je ovšem naprostou výjimkou v běžné praxi). V tomto případě dovolání není žádné, neboť přijde-li takový případ před soud, musí soud konstatovat, že žadatel nesplnit dikci zákona a státní orgán tak postupoval v souladu s právní řádem.
· jak již bylo v předchozím textu popsáno nejčastěji postiženými nebo poškozenými jsou ti nejslabší (duševně, zdravotně či ekonomicky). Domáhání se práv vyžaduje finanční prostředky, což tato nejohroženější skupiny obvykle nemá nebo jimi nedisponuje. Např. ústava Italské republiky ve svém čl. 24 mimo jiné zaručuje: „Nemajetným účastníkům jsou vhodnými opatřeními zajištěny prostředky k řízení a obhajobě před každým soudem“.
Rozhodně se nejedná o vyčerpávající výčet základních rysů. Pro závěrečné hodnocení je však postačující. Všechny uvedené příklady nejsou osamoceně stojící případy, ale vzájemně se prolínají a tvoří celou škálu variací.
Lze konstatovat, že cílem veškerého snažení je nebo má být souvislost mezi právním státem a spravedlností. Je zřejmé, že absolutní ztotožnění možné není, ale snaha o maximální relativní přiblížení se tomuto stavu je cílem právního demokratického státu. Souvisí to s mírou vyspělosti demokracie. V České republice je namístě spíše analogie s myšlenkou Franze Kafky[6] románu „Proces“ o tom, jak před zákonem stojí dveřník, který muže, který prosí dveřníka, aby ho vpustil do zákona, odbude s tím, že ho teď vpustit nemůže. V pointě tohoto příběhu Kafka říká, že „být vázán službou třeba jen u vchodu k zákonu je nesrovnatelně víc než žít si volně na světě. Muž k zákonu teprve přichází, dveřník tam už je. … Lež se nastoluje jako světový řád“. Důvod proč tomu tak je nemá jen jednu odpověď. Je to strach smísený s obavou z perzekuce ze strany mocnější protistrany, někdy je to pokus o nekomplikování si života, ale také dědictví minulého režimu, který v nás hluboce zakořenil, že stěžovat si je něco špatného ne-li přímo zločinného. A tak dál se práva dovolávají, kromě již výše zmíněných narušitelů práv jiných (tedy těch, kteří běžně zákony a právo vůbec nerespektují a nedodržují), pouze ti zahnaní do samého kouta. Ti pak předstupují před justici (po té co překonají povinné procesní úkony), aby zažili to, co popisuje již výše citovaný román Franze Kafky: „……. Náš úřad, pokud jej znám a znám jen nejnižší stupně, říká jeho hlídač, nehledá přece vinu v obyvatelstvu, nýbrž je, jak praví zákon, vinou přitahován a musí pak na obyvatele povolat biřice. Takový je zákon. Ten zákon neznám, řekl K. Tím hůře pro vás, řekl hlídač, brzy ten zákon pocítíte. Slyšíte, přiznává se, že nezná zákon a zároveň tvrdí, že je nevinen“.
Vrátíme-li se do oblasti práva je namístě citovat rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 2 Afs 62/2004 – 70 až 75: „Ještě předtím než Nejvyšší správní soud přejde ke konkrétnímu posouzení projednávané věci, považuje za vhodné uvést následující obecnější úvahu, z níž vycházel: Současný stát je nutno vnímat jako důsledek společenské smlouvy, tzn. konkludentního konsensu společnosti o tom, že je racionální existence, zajišťující veřejné zájmy. Jakkoliv proto má stát v řadě vztahů vrchnostenské postavení, je jeho prvotní podstata založena na smluvní bázi. To mimo jiné znamená, že každá fyzická a právnická osoba má ve vztahu ke státu nejen řadu povinností (souhrnně podřaditelných pod povinnost respektovat jeho právní řád), nýbrž rovněž i řadu práv. Touto optikou nazíráno představuje daňový systém nejen nezbytný prostředek k materiální existenci státu, nýbrž především jakýsi test legitimity instituce státu. Soustava daní proto musí být z hlediska její koncepce i konkrétní aplikace transparentní, předvídatelná a přiměřená. V opačném případě zmíněnou legitimizační funkci nemůže splňovat a v konečném důsledku tak zpochybňuje samotný význam a funkce státu“. Ačkoliv se citovaný judikát vyjadřuje především k otázce daní, základní myšlenka citátu je použitelná všeobecně. Za podstatné lze považovat transparentnost, předvídatelnost a přiměřenost.
Na úplný závěr nejde než uvést jeden citátů T. G. Masaryka, který kdysi vyslovil myšlenku „Kdyby stát měl být zavřen za vše, co udělá špatně, tak z kriminálu nevyjde“.
Použitá literatura
[1] Teorie práva: A. Gerloch; BohemiaLex, Praha 2001
2 Nástin filosofie práva úvahy strukturální: Pavel Holländer; Všehrd, Praha 2000
3 Teorie práva: J. Boguszak, J. Čapek, A. Gerloch; EUROLEX Bohemia, Praha 2001
4 Sociologie práva v textech: M. Večeřa, M. Urbanová; 1. vyd., Masarykova universita Brno, 1996
5 POLYGON 4/2002: Milan Hulík, Příběhy české justice, Příběh druhý: Již Franz Kavka o něm psal (citace: Ondřej Neff, Neviditelný pes, 22. 3. 2002)
6 Proces: Franz Kafka (citace pochází ze soukromých zápisků zpracovatele práce)
[1] Teorie práva: A. Gerloch; BohemiaLex, Praha 2001
[2] Nástin filosofie práva úvahy strukturální: Pavel Holländer; Všehrd, Praha 2000
[3] Teorie práva: J. Boguszak, J. Čapek, A. Gerloch; EUROLEX Bohemia, Praha 2001
[4] Sociologie práva v textech: M. Večeřa, M. Urbanová; 1. vyd., Masarykova universita Brno, 1996
[5] POLYGON 4/2002: Milan Hulík, Příběhy české justice, Příběh druhý: Již Franz Kavka o něm psal (citace: Ondřej Neff, Neviditelný pes, 22. 3. 2002)
[6] Proces: Franz Kafka