Esej: Mezinárodní vztahy po roce 1945

Téma:

Postavení žen v mezinárodních vztazích

V Českých Budějovicích dne: 3.1.2005

Zpracovala: ing. Iveta Vilímková

1.                Úvod

Úvodem této eseje je namístě vysvětlení, proč bylo zvoleno téma „Postavení žen v mezinárodních vztazích“. Původním záměrem bylo popsat roli a význam žen v pozici diplomatek, vyjednavaček. Následným hledáním pramenům však postupně tento záměr nemohl být realizován, neboť jak v českém tak i světovém měřítku jsou ženy spíše výjimkou než rovnocenným partnerem v ryze mužském světě. Proč se tedy zabývat otázkou žen v mezinárodních vztazích (a nejen v mezinárodních vztazích)? Odpověď rozhodně není jednoduchá. Zákonodárství v ČR je pro stejné možnosti uplatnění žen poměrně na úrovni, ale to bylo, až na drobnosti, již před rokem 1989. Přesto statistika je neúprosná: v české vládě máme dvě ministryně,  v Parlamentu ČR je 17 % žen (za které navíc vděčíme komunistické straně, jinak by jich bylo méně než 13 %). Zastoupení žen na hejtmanstvích a velkých městech je minimální. Vstup ČR do EU: při první nominaci byla protivníkem mladému ambicióznímu politikovi za ČSSD paní Janů, zkušená právnička, která zastupovala ČR u Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (neobstála). Stejně jako při druhé nominaci, kdy prohrála paní velvyslankyně ČR v Radě Evropy Vlasta Štěpová.

2.                Historický vývoj

Jednou z nejslavnějších žen historie byla Kleopatra VII., která však svojí proslulost nezískala ani tak jako egyptská královna, ale spíše svými avantýrami s Juliem Caesarem a Markem Antoniem. Ty v konečném důsledku změnily běh dějin její země i celého tehdejšího světa.

Pravděpodobně nejstarším zaznamenaným případem české ženské diplomacie je dcera knížete Boleslava Mlada, které se dostalo na tehdejší dobu jako ženě vysokého vzdělání. Patřila k němu i latina, která tehdy byla mezinárodní dorozumívací řečí. Na počátku  60. let 10. století byla Mlada vyslána do Říma k papeži Janu XIII., aby tu jednala  o založení prvního ženského kláštera v Čechách a o zřízení samostatné diecéze  v Praze. Její cesta byla úspěšná, neboť v roce 967 se vrátila jako vysvěcená abatyše s pověřením založit v Čechách první ženský klášter benediktinské řehole, což znamenalo velký kulturní  a sociální počin. I druhého cíle této cesty do Říma se Mladě podařilo dosáhnout. Ještě za jejího života bylo v Praze v roce 973 zřízeno biskupství[1].

V průběhu několika dalších stoletích se objevila řada žen, které zasahovaly do světového historického vývoje. Michael H. Hart[2] mezi 100 nejvlivnějších osobností dějin zařadil pouze dvě ženy[3]. První z nich – Isabela I. Kastilská se nechvalně spojuje s centralizovanou, absolutní monarchií, vyhnání Maurů a židů, náboženským fanatismem a především s rozpoutáním inkvizice ve Španělsku. Nejpozoruhodnější událostí bylo objevení Nového světa Kryštofem Kolumbusem, jehož výpravu financovala. Isabela bývá srovnávána se slavnější anglickou královnou Alžbětou I., jejíž politika je posuzována jako humánnější a tolerantnější. Nepokoušela se přímo zabývat nepříjemným problémem poměru mezi mocí parlamentu a panovníka. Tím, že se vyhýbala despotismu, pomohla však rozvoji britské demokracie víc, než kdyby byla vyhlásila demokratickou ústavu.

Z českých žen je možno jmenovat např. Johanu z Rožmitálu, která se podílela na řešení i komplikovaných politických problémů. Je považována za první skutečnou českou političku[4]. Další ženou, která projevovala značné politické, ale i vynikající hospodářské schopnosti, byla Polyxena z Lobkovic. Opominout nelze jednu z nejvýznamnějších panovnic evropských dějin a jedinou ženu na habsburském trůně za celých 650 let vlády této dynastie – Marii Terezii. Na trůn usedla jen díky pragmatické sankci, kterou vydal její otec Karel VI., podle níž se měly habsburské země dědit i v ženské linii. Přestože se jí nedostalo důkladného státnického vzdělání a během svého vládnutí se řídila spíše instinktem a okamžitou potřebou než státnickou moudrostí, lze ji označit za schopnou panovnici a jednu z čelních představitelek osvíceneckého absolutismu[5].

Jistě by si zasloužily zvláštní pozornost i další pozoruhodné ženy, které stály v čele velkých zemích, ale to není cílem této eseje. Co měly všechny společného? Všechny pocházely z urozených rodů a měly možnost získat na tu dobu nejlepší možné vzdělání. Na druhou stranu byly objektem výměny nebo rozšiřování panství prostřednictvím výhodných sňatků. Jen některé měly možnost svého vzdělání využít po boku svého manžela (především tehdy, pokud manžel byl slabý, neprůbojný apod.). Jen výjimečně byly svým manželům rovnocennými partnerkami (výjimkou v tomto směru byla Isabela, která vládla ve shodě se svým manželem, většinou se realizovaly její nápady).

3.                Vývoj lidských práv a jejich vliv na postavení žen

Další etapou, která formovala roli a postavení žen ve společnosti bylo prohlášení lidských práv v USA a ve Francii koncem 18. století. Prvotním chápáním lidských práv jako práv mužů byl jazyk[6] (v obou jazycích, tj. v angličtině a ve francouzštině, tedy v jazycích, v nichž byly formulovány zásady lidských práv, jsou použita slova „man“ nebo l´homme ve významu muž, který nahrazoval i výraz pro „člověka“). Tuto disproporci v deklaraci z roku 1789 odhalila paní Marie Olympe Gouze (řečená Olyme de Gouges) a vydala Prohlášení práv žen a občanek. Od tohoto prohlášení však bude trvat víc jak jedno století než se od individuálních úspěchů umožní ženám získat vzdělání, než bude ženám umožněno začít se prosazovat v oborech do té doby určené pouze mužům a v neposlední řadě získat volební právo. Závěr 19. století a počátek 20. století je obdobím vzniku různých ženských spolků nejen v mezinárodním měřítku.

V Čechách začaly ženské spolky vznikat koncem 19. století a pak především v období první Československé republiky. Díky společenským podmínkám, které pomohl vytvořit T.G.Masaryk, české ženy předešly ženy většiny evropských států. S tímto obdobím jsou v Čechách spojeny především tři významné ženy: Charlotta G. Masaryková, Františka Plamínková a Milada Horáková.

Charlotta G. Masaryková významným způsobem ovlivňovala Masarykovy názory na ženské otázky (do češtiny přeložila knihu Stuarta Milla Podanství žen) a její autorita sehrála důležitou roli při emancipačním úsilí českých žen[7]. Její odkaz byl uctíván i po její smrti. Byla to velmi vzdělaná a inteligentní žena, pocházející z vlivné americké rodiny. Pro osud českého národa bylo velmi významné, že se z Američanky stala Češkou. Všechny její zásluhy zde vyjmenovávat není možné, ostatně o jejím životě i jejích aktivitách bylo napsáno již mnoho knih či článků.

Františka Plamínková – vystudovala učitelský ústav a poté se věnovala učitelskému povolání, smysl svého života však nalezla ve veřejné a politické činnosti, zejména v ženském hnutí[8]. Stála u zrodu nejvýznamnějších ženských organizací 20. století (Ženský klub český, Výbor za volební právo žen a Ženská národní rada). Byla vůdčí osobností ženského hnutí, prosazovala hospodářskou a sociální emancipaci žen, bojovala za rovnoprávnost žen a mužů v přístupu k intelektuálním povoláním. Usilovala o to, aby se práva přiznaná ženám československou ústavou prosadila v každodenním životě. V roce 1925 byla zvolena senátorkou a zůstala jí i v dalších volebních obdobích. Udržovala osobní kontakty s Alicí Masarykovou (ke které měla ze všech členů Masarykovy rodiny nejblíže). Usilovala také o jmenování ženy na post ministra a do diplomatického sboru. T.G.Masaryk to navzdory všem svým aktivitám za rovnost žen a mužů považoval za předčasné. Osobní archivářka prezidenta Masaryka Anna Gašparíková-Horáková zaznamenala ve svých vzpomínkách názor T.G.Masaryka na Františku Plamínkovou: „Já bych nebyl proti, ale vzkázal jsem jí, že je to dvojsečná zbraň. Nevidím dnes žádnou z žen v politice, která by tím ministrem mohla být, právě Plamínkovou nepokládám za schopnou. A kdyby se takový prvý pokus nezdařil, to by znamenalo uzavřít cestu na padesát let. Oni, ti mužští vašnostové nestojí také z větší části za nic, ale kdyby to byla vašnostka v sukních, troubilo by se o tom na celý svět. V zahraniční službě mohlo by se začít snad nějakým menším velvyslanectvím.“

Milada Horáková – právnička (patřila mezi první právničky vystudované na Karlově univerzitě v Praze), která byla o generaci mladší než Plamínková, do politické oblasti vstoupila až po vzniku Československa.         Byla chápána jako klidná a systematická pracovnice. K ženskému hnutí se dostala díky svému zájmu o sociální otázky a jejich řešení zákony pod vlivem Plamínkové (obě tyto ženy připravily dva tzv. malé školské zákony, které odstranily určitá omezení v zákoníku práce)[9]. Vedla právní sekci zabývající se postavením žen a pracovních příležitostí pro vzdělané ženy. Se značným úspěchem v rámci oddělení Ženské národní rady, kterou spravovala, prosazováním ženských kandidátek do parlamentu, místních a okresních zastupitelstev. Aktivně podporovala změny v občanském zákoníku a vypracovala i návrhy, které měly odrážet strukturu společnosti a principy rovnoprávnosti žen a mužů. Nový zákoník však obsahoval jen drobné změny, kterými se postavení žen a dětí v postatě nezměnilo.

Nástupem nacismu byly obě ženy aktivní v národním odboji čímž se staly nepohodlnými. Plamínková byla v červnu 1942 ve vězení popravena. Horáková německé vězení přežila a v květnu 1945 se vrátila domů. Ihned po svém návratu z koncentračního tábora, přesvědčena Eduardem Benešem, se pustila do veřejné činnosti. Zastávala řadu funkcí a jejím cílem bylo obnovení tradic  předválečného Československa ve vztazích se Západem, ale i se SSSR. Její cesta do SSSR v roce 1946 ji vyléčila z iluze, že v SSSR je rovnoprávnost žen a mužů mnohem dále. Dostala se do sporu s ženami v ženské radě, které byly přesvědčeny, že komunismus je systémem budoucnosti. Po únoru 1948 přišla o své pozice v radě, v září 1949 byla zatčena a uvězněna pro podezření ze špionáže. Nakonec byla po zinscenovaném procesu na jaře 1950 popravena.

4.                Poválečný vývoj až do současnosti v Čechách

Ústavou z roku 1920 byla ženám zaručena článkem 106 rovnoprávnost s muži, ale nezávislost nového státu zdaleka nevyřešila všechny problémy. Hned článek 127, zaručující ochranu manželství a rodiny, byl konstruován podle hierarchického principu ve vztahu obou pohlaví a byl v rozporu s článkem 106. Dá se tedy říct, že se jednalo pouze o formální zrovnoprávnění s muži.

Ve srovnání s jinými evropskými zeměmi byl vstup československých žen do politiky, jako rovnocenných subjektů s muži, neobvykle rychlý. To bylo do určité míry usnadněno Masarykovým nekompromisním postojem k ženské rovnoprávnosti[10].

Od té doby až do dnešních dnů stoupá vzdělanost i profesní kvalifikace. Vzrostl i počet žen ve veřejném i politickém životě. Po popravě Milady Horákové zasáhla politická pomsta i Františku Zemínovou, významnou dlouholetou poslankyni Národního shromáždění, funkcionářku národně-socialistické strany a spoluzakladatelku Výboru pro volební právo žen. Byla odsouzena ke 20 letům vězení a propuštěna na amnestii v roce 1960.

Komunistický režim umožnil vstup ženám do vládních funkcí. První ženou v československé vládě vůbec  byla Ludmila Jankovcová, která zastávala funkci ministryně výživy, respektive potravinářského průmyslu (1948-54). V letech 1950 až 1960 byla jedním z náměstků předsedy vlády Viliama Širokého a v období 1960-1963 vykonávala úřad místopředsedkyně vlády. Byla to nejvyšší funkce obsazená ženou ve vládách do pádu komunistického režimu.

Dalšími ženami v komunistických vládách byly: Božena Machačová-Dostálová (1954-56: ministerstvo výkupu, od roku 1956: ministerstvo lehkého průmyslu, 1960-1968: ministerstvo spotřebního průmyslu) a Vlasta Brablcová (1969-1970: ministerstvo práce a sociálních věcí). Jednalo se o funkce ve státní administrativě, která vykonávala a realizovala příkazy předsednictva ÚV KSČ, tzn. že jejich skutečné pravomoci byly minimální. Je možno zmínit ještě dvě jména: Anežku Hodinovou-Spurnou (z padesátých a šedesátých let) a Marii Kabrhelovou (z dob normalizace).

Od roku 1970 až do listopadu 1989 nebyla ve vládě zastoupena žádní žena, s výjimkou krátké doby před pádem komunismu, kdy funkci ministryně školství, mládeže a tělovýchovy zastávala prof. MUDr. Jana Synková. V roce 1989 již za zcela změněných poměrů se objevuje na politické scéně Květoslava Kořínková, nejdříve jmenovaná předsedkyní Výboru lidové kontroly ČSSR, od roku 1990 řídila dva roky ministerstvo kontroly.

Po roce 1989 zavládla sice demokracie, ale ženy československou a následně českou politickou scénu nezaplavily. Z chronologického hlediska: platí, že po r. 1992 patří k nejvýraznějším českým političkám Petra Buzková (narozena 1965) Od r. 1989 je členkou ČSSD, od r. 1990 zastávala funkci místopředsedkyně strany, na niž rezignovala v lednu 2000. Od r. 1992 je poslankyní, nejprve ČNR a poté Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR; od r. 1996 byla místopředsedkyní sněmovny.

Měli bychom rovněž připomenout další ženy české politiky 90. let. Dagmar Burešovou, Vlastu Štěpovou a Vlastu Parkanovou. V. Štěpovou si můžeme ještě pamatovat jako členku polistopadové české vlády, v níž zasedla na křeslo ministerstva obchodu. V téže vládě se D. Burešová stala ministryní spravedlnosti. Ministerstvo spravedlnosti bylo i v další vládě obsazeno ženou, Vlastou Parkanovou. Zmíněné političky se ve vysokých funkcích dlouho neudržely.

Ženou zastávající donedávna nejvyšší ústavní funkci byla předsedkyně Senátu Parlamentu ČR Libuše Benešová. Nepočítáme-li hlavu státu, byla formálně (po Václavu Klausovi) nejvýše postaveným politikem v naší zemi.

První diplomatkou byla paní Rita Klímová (blízká přítelkyně prezidenta Václava Havla a matka Vladimíra Mlynáře), která v roce 1991 byla vyslána zastupovat ČSFR do USA. Po její smrti v roce 1993 ji v USA zastupovali již jenom muži.

Vypůjčím-li si slova paní Lienau z jejího úvodníku: ženy vykazují v ČR vysoký stupeň vzdělanosti a odbornosti, o jazykové vybavenosti ani nemluvě. Dostávají se i do diplomatických struktur, v některých oblastech právě pro svou odbornost a jazykové znalosti. Paní Jana Hybášková v interview pro www.hlidacifena.cz uvedla, že na Ministerstvu zahraničních věcí mají celou řadu velvyslankyň a náměstkyň. Paní Lienau[11] se proto vydala hledat to obrovské množství žen v diplomatických službách.

Výsledek: Dnešní česká diplomacie má na svých zahraničních misích v nejvyšších velvyslaneckých funkcích 81 mužů a 9 žen (tzn. pouhých 10 %, což není ani onen špatný průměr v českém parlamentu).

V Dánsku zastupuje ČR Marie Košťálová, ve Finsku PhDr. Alena Prouzová, v Maďarsku PhDr. Hana Hubáčková, v Maroku Ing. Eleonora Urbanová, v Mexiku PhDr. Věra Zemanová, v SRN máme jako vedoucí pomocného velvyslanectví v Bonnu bývalou velvyslankyni v Litvě Ing. Jaroslavu Jeslínkovou, v Řecku Ing. Janu Bulenovou, v Srbsku a Černé Hoře Doc. Ing. Juditu Štouračovou a ve Švédsku JUDr. Marii Chatardovou.

Generální konzuláty pak pro ČR vede 5 žen a 16 mužů, tam, kde není vyslanectví nebo generální konzulát, zastupují naší republiku na těchto řídících funkcích 4 muži. Mezinárodní instituce jako OSN, EU aj. jsou zastupována 7 muži a 1 ženou (paní Vlastou Štěpovou). Posty honorárních konzulů/-lek jsou obsazeni 90 muži a 14 ženami. Česká centra jako vyslanectví české kultury jsou na místech ředitele obsazeni 8 muži a 8 ženami.

Další ženy české (československé) diplomacie, které vzbudily pozornost: Magda Vašáryová (známá československá herečka) naše bývalá velvyslankyně ČSFR v Rakousku a SR v Polsku, kandidovala též na prezidentku Slovenska. Jaroslava Moserová, která byla v letech 1991 – 1993 za ČSFR a ČR v Austrálii a na Novém Zélandu (jediná žena, která kandidovala na post prezidentky ČR). První velvyslankyní ČR v Litvě se v roce 1994 stala již zmíněná Jaroslava Jeslínková, dnes velvyslankyně na pomocném vyslanectví ČR v Bonnu.

Dále stojí za zmínku PhDr. Jana Hybášková, zapálená přívrženkyně americké „preventivní války“ proti terorismu v Íráku, v době útoku na Írák byla velvyslankyní v Kuvajtu, koncem roku 2003 byla z postu velvyslankyně odvolána. Janina Hřebíčková byla českou koordinátorkou v Úřadu pro rekonstrukci a humanitární pomoc, kde působila do prosince téhož roku v Íráku. Z Bagdádu odešla po teroristickém útoku na misi OSN.

5.                Postavení žen v mezinárodním měřítku

Pro srovnání můžeme uvést některé zahraniční příklady, pokud jde o významné zastoupení žen v politice:

Namátkou: nešťastné, politickými rozbroji rozdrcené představitelky vlád obou sousedních států indického subkontinentu – Indira Gandhiová a Benazir Bhuttová. Jiné bylo postavení dvou premiérek, které si svojí razantností nijak nezadaly s politiky-muži: Tansa Çillerová v Turecku a železná lady Margaret Hilda Thatcherová v Británii. V dějinách norské politiky se objevuje jméno ministerské předsedkyně Gro Harlem Brundlandové. Ve skandinávských zemí zemích se nebojí obsazovat ženy do čela ministerstev, a tak se běžně setkáme s političkami ve vysokých funkcích. Podobné je to i v Irské republice, kde v čele státu byly již dvě ženy. Srbská republika v Bosně je pod vedením Biljany Plavčičové. Dále:

10. října 2000 – zemřela první premiérka (ministerská předsedkyně Ceylonu dnešní Srí Lanky) světa: Sirimávó Bandáranájaková

90. léta Nikaragua – koalice Violetty Chamorrové, jen velmi těžce si upevnila své pozice získané v demokratických volbách (25.4.1990 převzala z rukou Daniela Ortegy prezidentský úřad), prokázala, že hlubokým konfliktům lze úspěšně čelit, že disciplina a demokratické principy  mohou zvítězit nad mocenskou nadutostí.

1986 – po svržení Marcosovy diktatury na Filipinách byla podporou lidu zvolena za prezidentku Corazon Aquinová (její rodina patřila k nejzámožnějším filipinským statkářům; to brzdilo snahy o provedení pozemkové reformy – odpor zákonodárného sboru ovládaného lidmi, proti kterým byla reforma zaměřena (diktatura by byla účinější)).

V protikladu k těmto příkladům stojí USA, kde si dosud Američané nedokáží představit ženu v Bílém domě. I když jsou dvě ženy, o jejichž možném soupeření na post nejvyšší v roce 2008 se dnes vážně uvažuje. Dojde k prolomení amerického tabu? Odstupující prezident ani viceprezident nebudou usilovat o další přízeň voličů. Bushovi v tom brání ústava a Cheneymu nedostatek zájmu, ambice i nepevné zdraví. Poprvé se připouští eventualita, že hlavou státu a velitelem všech obranných sil by se mohla stát žena. Předpověděl to bývalý poradce Billa Clintona Dick Morris, který zveřejnil svojí teorii o pravděpodobnosti, že o prezidenství se utkají dvě ženy[12]:

Hillary Clintnová – podařilo se jí zvítězit v senátních volbách ve státě New York a tou druhou bude černoška Condoleeza Riceová (před ní se dosud žádná černoška tak vysoko nedostala), která má renomé americké Margaret Thacherové a po znovuzvolení George Bushe se stala ministryní zahraničí (dříve poradkyně  pro otázky národní bezpečnosti).  Riceová získala doktorát na univerzitě v Denveru[13] pod vedením bývalého československého diplomata, posléze coloradského pedagoga Josefa Korbela (otec bývalé ministryně zahraničí USA narozené v Čechách Madeleine Albright-Korbelové).

Tyto dvě ženy mají společné jen to, že jsou ženy. Hillary vyrostla v pohodlném buržoazním prostředí, zatímco „Condi“ v chudičkých poměrech jižanské Alabamy v době značné rasové nerovnoprávnosti. Zatímco Hilarry se do výšin slávy vezla ve zlatém manželově kočáře, napřed guvernérském, posléze prezidentském, neprovdané Condi bez konexí cestu ke kariéře nikdo neklestil. Zůstává otázkou, do jaké míry by se Condolezze podařilo získat podporu vlastní rasy. Každá z obou žen má své plusy i minusy.

V prvních dnech roku 2005 zemřela ve věku osmdesáti let Shirley Chisholmová, první černoška v historii USA, které se podařilo docílit zvolení do Sněmovny reprezentantů. V roce 1972 se pokoušela bezúspěšně získat  kandidátskou nominaci na úřad prezidenta.

Až dosud jsme opomíje-li zástupce novodobé šlechty, respektive jejich křehčí polovinu. V této souvislosti jistě nelze nejmenovat tragicky zesnulou lady Dianu (bývalou manželku britského korunního prince Charlese), jejíž život oslovoval miliony i samotná smrt zasáhla mnoho lidí na celém světě.

Jako další členku aristokracie, která je však neurozeného původu, přesto jí jsou připisovány zásluhy na tom, že se z lehkomyslného a neschopného švédského krále stal jeden z nejoblíbenějších a nejváženějších panovníků v Evropě. Touto ženou je krásná Němka Silvia Renate Sommerlathová. Bývalá tlumočnice mluvící portugalsky, španělsky, německy, francouzsky, anglicky a švédsky a podle mínění poddaných zachránila švédskou monarchii. Angažuje se v prosazování práv dětí a založila Světovou dětskou nadaci[14].   Tím samozřejmě není výčet konečný.

6.                Právní aspekty

Z hlediska mezinárodního práva se teprve počátkem 20. století začaly objevovat první závazky, které se problematikou rovnosti zabývaly[15]:

Pařížské úmluvy z let 1904 a 1910 o zákazu obchodu s ženami

Bernská úmluva z roku 1906 o zákazu noční práce žen

Ženevská úmluva z roku 1921 o potlačení obchodu se ženami a dětmi (rozšířila trestnost i na pokus a přípravu zakázaného obchodu), další Ženevská dohoda, uzavřená v roce 1933, rozšířila platnost úmluvy i na případy, kdy se zakázaná činnost děje se souhlasem oběti.

Pakt Společnosti národů – pro rozvoj mezinárodněprávní ochrany měl značný význam. Pověřil Společnost národů obecným dohledem nad úmluvami o obchodu se ženami. Na základě toho pak byla problematika ochrany a zrovnoprávnění žen v pracovním poměru přenesena do agendy Mezinárodní organizace práce (založena v roce 1919 na pařížské mírové konferenci a přičleněna ke Společnosti národů).

Charta OSN (jedná se mnohostrannou smlouvu) poprvé všeobecně formulovala cíl, k vydávání doporučení s cílem usnadnit plnění závazků států v oblasti zrovnoprávnění žen byla zmocněna hospodářská a sociální rada. V roce 1946 byla v rámci Rady zřízena, ve funkci expertního orgánu Radu, Komise pro statut žen. Valným shromážděním OSN byla 10. prosince 1948 přijata Všeobecná deklarace lidských práv.

Prvním konkretizujícím mezinárodním instrumentem je Úmluva o politických právech žen z roku 1952. Dále k odstranění diskriminace žen v pracovním poměru z roku 1951: Úmluva o stejné odměně zaměstnaných mužů a žen za stejnou práci. V rámci UNESCO byla v roce 1960 přijata Úmluva o zákazu diskriminace ve vzdělání.

Vyvrcholením dosavadního vývoje mezinárodně právní regulace procesu emancipace a zrovnoprávnění žen je Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen z roku 1979 (v platnost vstoupila 3. září 1981).

V současnosti původním zdrojem práva na rovné zacházení s muži a ženami v zaměstnání je v kontextu evropského práva čl. 119 Smlouvy o založení Evropského společenství z roku 1957. Tento článek byl přijetím Amsterodamské smlouvy (nabyla účinnosti 1. května 1999) přečíslován na 141 a doplněn o bod 3 a 4. Ve vývoji řešení nejrůznějších sporných otázek týkajících se rovného zacházení s muži a ženami hrál významnou úlohu Evropský soudní dvůr[16]. Článku 119 se může dovolávat jednotlivec před národními soudy. Prvním rozsudkem byl případ paní Defrenne z Belgie, která se jako soukromý žalobce dovolávala před belgickým soudem vůči svému zaměstnavateli práva na rovnou odměnu. Tento rozsudek byl výrazným mezníkem pro počátek rozvoje komunitárního práva. Množství směrnic vytváří pro jednotlivce prostor dovolávat se jich proti těm členským státům, které je do svých národních systémů neimplementovaly vůbec anebo nesprávně.

Kromě čl. 119 byla vydána celá řada právních předpisů týkající se otázek rovného odměňování, rovného přístupu k zaměstnání, rovného přístupu do státních i zaměstnaneckých systémů sociálního zabezpečení.

Při interpretaci požadavků norem komunitárního práva plní významnou funkci Evropský soudní dvůr, pod jehož jurisdikci spadá především řízení o tzv. předběžných otázkách podle čl. 177 ve sporných otázkách výkladu či neplatnosti komunitárního práva, ale také řízení na základě žalob Komise podaných proti členským státům pro porušení závazků vyplývajících ze Smlouvy podle čl. 169. V oblasti rovného zacházení se obzvláště rozvinulo soudcovské právo týkající se pojmů přímé a nepřímé diskriminace na základě pohlaví. Princip rovného zacházení je také obsažen v preambuli Charty základních sociálních práv pracujících ES (1989).

Další antidiskriminační směrnice:

-                     směrnice Rady 2000/43/ES, kterou se provádí zásada rovného zacházení mezi osobami bez ohledu na jejich rasový nebo etnický původ

-                     směrnice Rady 2000/78/ES, stanovící obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a při výkonu povolání

-                     vypracování návrhu novely směrnice o rovném zacházení s muži a ženami 76/207/EHS

Novým trendem v EU v oblasti lidských práv je zatím právně nezávazná Charta základních práv Evropské unie přijatá v prosinci 2000 na summitu v Nice. Tento dokument, který má zatím pouze proklamativní charakter, by se měl stát součástí Evropské ústavy. Součástí je také princip rovnosti a zákaz diskriminace z důvodu odlišnosti rasy, věku, pohlaví, sexuální orientace apod. V Chartě se rovněž konstatuje, že rovnost mužů a žen musí být zajištěna ve všech oborech včetně zaměstnání, výkonu pracovní činnosti, odměňování, a že uplatnění této zásady nebrání přijímat opatření zvýhodňující méně zastoupené pohlaví.

Členské státy OSN pořádají v pravidelných intervalech světové konference o ženách, kde jsou hodnoceny výsledky dosažených plnění závěrů. V roce 2000 se konala 5. konference v Pekingu, která hodnotila plnění závěrů 4. konference (tj. období 1995 až 2000; počátkem roku 2005 se uskutečnila již 6. konference v Ženevě – její výsledky se v současné době zpracovávají). Z této konference byl zpracován celosvětový programový dokument přijatý členskými zeměmi OSN. Hodnocení výsledků celosvětového rozvoje rovnosti mužů a žen se uskutečnilo na 23. zvláštním zasedání Valného shromáždění OSN, nazvaném „Ženy 2000: genderová rovnost, rozvoj a mír pro 21. století“, které se konala 5. – 9. června 2000 v New Yorku[17].

Obecný závěr zní, že celosvětový pokrok v rozvoji postavení žen i ve vyrovnanosti postavení mužů a žen byl jednoznačně konstatován. Tento dokument obsahuje v oblasti „Ženy v mocenském postavení a při rozhodování“ následující závěry:

odst. 22 dosažené úspěchy: vzrůstá podvědomí, že pro společnost je důležitá plná účast žen v rozhodování a pravomoci na všech úrovních, včetně mezivládních, vládních a nevládních sektorů. V některých zemích ženy v těchto sférách dosáhly vyššího postavení. Rostoucí počet zemí aplikuje politiku afirmativních a pozitivních akcí, včetně systémů kvót nebo dobrovolných dohod, měřitelných cílů a stanovených úkolů. Státy vypracovaly výcvikové programy pro ženy ve vedoucích funkcích a zavedly opatření ke sladění rodinných a pracovních odpovědností žen a mužů.

odst. 23 překážky: v rozhodovacích orgánech ve všech úrovních přetrvává rozdíl rovností de iure a de facto. Přes podstatné zlepšení rovnosti de iure mezi ženami a muži se od 4 konference o ženách v roce 1995 nijak významně nezvýšila skutečná účast žen na nejvyšších úrovních národního a mezinárodního rozhodování a nízké zastoupení žen v rozhodovacích orgánech ve všech oblastech, včetně politiky a řady dalších oblastí. …. Ženy jsou stále nedostatečně zastoupeny na legislativních a ministerských úrovních ve funkcích náměstků, jakož i v nejvyšších úrovních podnikatelského sektoru a v jiných ekonomických institucích. Tradičně přidělené genderové role omezují možnost žen volit si obory vzdělání a pracovní kariéry a nutí ženy přebírat břemeno odpovědnosti za domácnost.

Dále Pekingská deklarace v bodě 5. říká, že postavení žen doznalo v některých důležitých aspektech pokroku, ale tento pokrok byl nerovnoměrný a že přetrvává nerovné postavení mužů a žen i nadále.

V celosvětovém rámci se v roce 2000 konstatuje, že v průměru představují ženy na celém světě pouhých 10 % všech členů zákonodárných sborů a jejich zastoupení ve většině národních i mezinárodních správních struktur ve veřejném i soukromém sektoru je stále nízké. Organizace spojených národů není v tomto ohledu žádnou výjimkou! (jedná se o doslovnou citaci z dokumentu).

Pro Českou republiku je koordinátorem této oblasti vládní politiky Ministerstvo práce a sociálních věcí. Národní zpráva o plnění pekingské akční platformy za Českou republiku (MPSV, březen 1999): Vláda ČR začala systematicky naplňovat závěry Pekingské konference až počátkem roku 1998. V tomto kontextu je 17 % zastoupení žen v Poslanecké sněmovně ČR (což je mírně nad celosvětovým průměrem) ještě velmi slibný výsledek. V březnu 1998 byl ministrem MPSV předložen vládě ke schválení návrh: „Priorit a postupů vlády při prosazování rovnosti mužů a žen“, schválen byl 8. dubna 1998. Z tohoto dokumentu vyplývá, že mimo oblast priorit vlády zůstává problematika účasti žen při rozhodování, resp. žen v politice (možná je současných 17 % chápáno jako dostatečný náskok před světem?). O tom vypovídá i tabulka o úspěšnosti žen ve volbách do Senátu. V ostatních volbách jsou na tom nejlépe volby do obecních zastupitelstev, kde je úspěšnost nejvyšší. Podstatně nižší úspěšnost byla ve volbách do zastupitelstev krajů a evropského parlamentu a nejhorší do Poslanecké sněmovny.

Český statistický úřad zveřejnil následující údaje o volbách:

Mezinárodní srovnání v % podílu žen v parlamentu: absolutně nejvíc žen má Švédsko (45 %), následováno Dánskem a Finskem (shodně 38 %), dále Nizozemsko a Rakousko (po 34 %) a Německo (32 %). Žádná další země v Evropě již hranici 30 % nepřekročila. Z vyspělých zemí je v poměru s ČR na tom hůře Francie, která má jen 12 % (v absolutních číslech je to však více žen).

7.                Závěr

Jak zhodnotit výše uvedená fakta, skutečnosti a informace? Vypůjčím si slova Jiřího Štýrského z jeho učebnice „Mezinárodní vztahy“, kde říká: „…obrovsky roste úloha lidského rozumu a odpovědného rozhodování. Lidé jsou při vytváření dějin svobodní, ale někteří jsou mnohem svobodnější než ostatní. Taková svoboda předpokládá přístup k prostředkům rozhodování a moci, ale tito svobodnější musí být přímo prodchnuti ideou svobody a demokracie, neboť nepodílejí-li se lidé na vytváření dějin, stávají se nástrojem v rukou tvůrců dějin a také pouhým objektem procesu dějin“.

Nyní se pokusím na tomto citátu demonstrovat postavení žen:

1)                 úloha lidského rozumu a odpovědného rozhodování – podle Jany Bendové[18]: „…psychologové tvrdí, že ženy jsou prý při rozhodování přesnější a rychlejší, jako vyjednavači jsou úspěšnější než muži, mají i vyšší odolnost psychickou i fyzickou. Ženy se ve vedoucích funkcích umějí lépe vžít do situace podřízených“. V již výše citovaném úvodníku paní Lineau se uvádí, že ženy vykazují v ČR vysoký stupeň vzdělanosti, odbornosti a jazykové vybavenosti. Přesto jejich potenciál není využíván. V národní zprávě ČR je v přijatých opatřeních bod: „Využívat specifických schopností žen při prevenci a řešení konfliktů na všech úrovních“.

2)                 Právně jsou otázky rovnosti řešeny celé jedno století a paradoxně v celosvětovém měřítku se nedaří dosáhnout výraznější změny ve skutečném prosazení rovnosti. Ženy mají stejnou míru svobody jako muži, ale muži jsou ti, kteří mají v rukou faktickou rozhodovací moc jak vyplývá z výše uvedené tabulky.

Francis Fukuyama ve své knize Konec dějin v jednom momentu připouští, že by jeho závěry nemusely být správné, a to v případě, že „současné feministky tvrdí, že dosavadní dějiny sestávaly většinou z konfliktů mezi „patriarchálními“ společnostmi, jejichž životaschopnou alternativu představují jednotnější, starostlivější a mírumilovnější společnosti „matriarchální“. Tento názor nelze podložit empirickými fakty, protože neexistují žádné příklady matriarchálních společností[19]. Přesto nemůžeme vyloučit možnost jejich vzniku v budoucnu, jestliže se feministický pohled na možnosti osvobození ženské části lidské osobnosti ukáže jako správný. Pokud by k tonu mělo dojít, nepochybně jsme na konec dějin nedospěli“.

3)                 Přístup k prostředkům rozhodování a moci: formálně ženě nic v přístupu k těmto prostředkům nebrání, fakticky jak ostatně vyplývá ve zveřejněných závěrech Pekingské deklarace jsou ženy stále největším nositelem tzv. neplacené práce (tj. práce v domácnosti, rodině) a podíl na placené práce (ve smyslu práce na rozhodovacích a mocenských procesech) je tudíž nepatrný. Tady se hodilo připomenout výrok T.G.Masaryka (již dříve citovaný) na snahy Františky Plamínkové na vstup do vyšších politických funkcích. Hodnoceno  z dnešního pohledu: vašnostka v sukních se tehdy neznemožnila, přesto se cesta zbrzdila o víc než 50 let. Náš stát měl před světem náskok, přesto nás řada zemí (některé, v porovnání s naší, i zaostalé) předhonila, ženám tu šanci daly a ony prokázaly, že jsou schopny uspět.

Na současné politické scéně nemáme žádného novodobého Masaryka, který by ženskou otázky přijal za vlastní, ale rozhodně lze vysledovat „snahy zabránit ženám se znemožnit“. Jak jinak si vysvětlit neochotu obsadit více žen na posty ministrů není možné vysvětlit.

4)                 Idea svobody a demokracie: v preambuli monografie „České ženy“ je uvedeno: „Už na samém počátku českých dějin stojí mytická postava kněžny Libuše, kterou středověký kronikář obdařil vlastnostmi, jimiž se práce a činnost žen budou vyznačovat i v dalších stoletích: spojením jasného rozumu s cítícím srdcem, odporem k násilí, obezřetností v jednání, schopností trpělivě, ale neústupně jít za svým cílem a smyslem pro potřeby druhý“. K tomu už není víc co dodat.

5)                 Ženy jsou již po staletí jen pouhým nástrojem v rukách mužských tvůrců dějin. Až do 20. století neměly žádnou šanci na daném stavu něco změnit. Dnes sice existují ochranné prvky jak nebýt pouhým nástrojem, ale dokud nebude od základu změněno samotné chápaní neplacené práce jako součástí ženského údělu (a to jak z pohledu mužů, tak především z pohledu samotných žen, které v tom zcela chybně, vidí ohrožení existence samotné podstaty ženství) a nebudou zajištěny možnosti předat tuto neplacenou práce do sféry služeb (tzn. možnosti najímat na tuto část firmy nabízející domácí práce jako službu), není šance, že se čísla ve statistikách v dohledné době změní směrem vzhůru.

Příklad: chce-li si rodina najmout hospodyni (která by neplacenou práci v domácnosti prováděla za úplatu), aby se muž i žena mohli věnovat své profesi, právní systém toto neumožňuje. Není možné, aby občan (nepodnikatel) zaměstnal jinou osobu a oficiálně jí mohl vykázat, mohl za ní platit dávky sociálního zabezpečení, zdravotní pojištění a daně. Ze zkušenosti mohu konstatovat, že se to děje v rámci šedé ekonomiky (totéž ministerstvo, které má prosazovat podmínky pro rovnost mužů a žen, zároveň vede boj s šedou ekonomikou). Jinou možností v případě, že rodina má firmu nebo některý z manželů je podnikatelem, vykážou hospodyni „naoko“ jako zaměstnance, aby se“vlk nažral a koza zůstala celá“. To samozřejmě není řešení. Přitom v sousedních státech (Rakousku, Německu) to z právního hlediska mají řešeno.

Na úplný závěr snad jen tolik: nestačí jen připravovat rámcová pravidla, ale aktivně tato pravidla uplatňovat v praxi. A to nevymůže ani sebepřísnější norma, pokud nebude vůle samotných aktérů (a to jak ze strany mužů, kteří přepustí část svých mocenských pozic ženám, tak i vědomí samotných žen, že jsou schopny obstát a uspět).

Použitá literatura:

1.                  Saša Lienau: Diplomacie jako vedlejší cesta (českých) žen do politiky?, Slavné ženy střední Evropy – diář 2005

2.                  „Charlotta G. Masaryková“; Sborník příspěvků z konference ke 150. výročí jejího narození konané 10.listopadu 2000

3.                  České ženy; Alena Wagnerová a kolektiv, edice odkaz, 1. vydání 2003, Fragment DTP s.r.o.

4.                  600 nejvýznamnějších diktátorů a tyranů v dějinách; Alan Axelrod a Charles Phillips, vydáno 2000, Euromedia Group k.s. – Knižní klub

5.                  100 nejvlivnějších osobností dějin, vydal Knižní klub v roce 1994

6.                  Člověk a jeho práva I.: Lidská práva, ženy a společnost, uspořádala Hana Havelková, Praha 1992

7.                  51 PRO; společenský měsíčník pravicové většiny, č. 1/2005

8.                  51 PRO; společenský měsíčník o politice, ekonomice a o tom, jak si zlepšit svou životní úroveň, č. 7/2004

9.                  Hospodářské noviny (str. 1 – Riceová: Přišel čas diplomacie, 6 – Ocelová magnólie, která miluje fotbal a 10 – Větší břímě ministryně; komentář), středa 19. ledna 2005

10.              Mladá fronta dnes; str. B/4, čl. Zachránila švédské království, 7. ledna 2005

11.              Výběr judikátů E4vropského soudního dvora o rovných příležitostech mužů a žen, MPSV, 1999

12.              Výběr judikátů E4vropského soudního dvora o rovných příležitostech mužů a žen II, MPSV, 2004

13.              Zásada nediskriminace v právu Evropské unie, MPSV, 2001

14.              Aktualizace a doporučení Celosvětové pekingské konference o ženách (Peking + 5), MPSV, 2001

15.              Souborné informace ČSÚ: Zaostřeno na ženy/na muže, vydal Český statistický úřad, 2003

16.              Souborné informace ČSÚ: Zaostřeno na ženy/na muže, vydal Český statistický úřad, 2004

17.              Právní postavení žen v České republice, Iuridica 3 – 4/1996; Mezinárodně právní ochrana lidských práv žen

18.              Mezinárodní právo na přelomu tisíciletí, Iuridica 3 – 4/1998; Lidská práva žen na prahu 21. století: Světová a Evropská perspektiva – Stanislava Hýbnerová

19.              Aktualizace a doporučení Celosvětové pekingské konference o ženách (Peking + 5), MPSV, 2001

20.              Francis Fukuyama: Konec dějin, 2000

21.              Jiří Štýrský: Mezinárodní vztahy