Fridrich August von Hayek – Cesta k nevolnictví
Masarykova univerzita v Brně
Právnická fakulta
Katedra národního hospodářství
Fridrich August von Hayek – Cesta k nevolnictví©
(seminární práce)
Zpracoval(i): ing. Iveta Vilímková
Seminární skupina(y): č. CŽV - ISP
Datum zadání práce: 10. 4. 2008
Datum odevzdání:
Zadavatel práce: s
Resumé
Kniha Cesta k nevolnictví od Fridricha von Hayeka i po více než 60 letech od doby, kdy byla napsána, zaujme čtenáře svou aktuálností. Pokud by z ní byly odstraněny odkazy na dobové prameny (jako např. články tisku, z kterých lze vydedukovat, kdy byla kniha pořízena) či specifikace, že byla pořízena pro anglického (či v doplněném vydání pro amerického) čtenáře, nepozná čtenář český (či jakýkoliv jiný na celém světě), že se nejedná o jeho zem a jeho stát.
Je až mrazivé jak Cesta k nevolnictví autenticky nastiňuje problémy, které jsou stále živé a všudepřítomné. Pozornému a vnímavému čtenáři se může stát, že přečte určitou tezi Hayekem uvedenou, která evokuje ve čtenáři recipročně reálnou zkušenost, aby se čtenář následně dočetl (hned v další větě či odstavci) o následku, který je totožný s následkem v době sepsání knihy.
Kniha Cesta k nevolnictví je určitě tím, co by mělo být povinnou četbou pro všechny politiky, bez ohledu na to zda se jedná o politiky na vrcholné či pouze místní úrovni, ale bezesporu by měla být povinná i pro všechny státní a samosprávné úředníky, kteří dnes tak často zapomínají, že oni jsou zde pro občany a nikoliv občané pro ně.
Klíčová slova
Ekonomie
Plánování (plánovači, národohospodář)
Spravedlnost
Rovnost
Svoboda
Nevolnictví
Otroctví
Sociální stát
Socialismus
Individualismus
Obsah: Úvod
1. O knize “Cesta k nevolnictví”
2. Nejvyšší hodnoty
2.1. Svoboda
2.2. Rovnost
2.3. Spravedlnost
Závěr
Seznam použité literatury
Úvod
Práce se zaměřuje na rozbor monografie Fridricha Augusta von Hayeka „Cesta k nevolnictví“ (v novějších překladech též Cesta do otroctví). V předmluvě k českému překladu této knihy Tomáš Ježek uvádí, že „Kdyby měli ideologové socialismu označit jednu knihu, kterou by bylo třeba za každou cenu uzamknout do tajných trezorů, co nejpřísněji zakázat a její rozšiřování a četbu pro každého spojit s co nejtvrdším postihem, pak by dozajista ukázali na Cestu k nevolnictví. Kdyby měli přátelé svobody označit jednu knihu, kterou by měl číst každý, aby mu bylo jednou pro vždy jasno v oněch neblahých otázkách, které určily podobu našeho dvacátého století, pak by dozajista rovněž ukázali na Cestu k nevolnictví.“[1] Tyto dvě úvodní věty předmluvy výstižně charakterizují velmi kontroverzní názory prezentované autorem knihy.
Hayek se narodil ve Vídni 8. května 1899 jako syn univerzitního profesora. Jako důstojník a pilot se účastnil 1. svět. války. Po válce studoval na víděňské univerzitě práva a politické vědy. Od roku 1927 se stal prvním ředitelem Rakouského ústavu pro ekonomický výzkum. O rok později zaznamenal první velký úspěch svou Peněžní teorií obchodního cyklu. V roce 1929 se Hayek habilitoval a přednášel ekonomii na vídeňské univerzitě. Z cyklu přednášek (1931) pro London School of Economics and Political Science vznikla kniha Ceny a výroba. V témže roce dostal na této škole profesuru a později i hodnost doktora věd. V průběhu 2. svět. války v Londýně pro britské čtenáře napsal Cestu k nevolnictví, kterou chtěl varovat západní svět před totalitní společností, a zároveň chtěl ukázat společné kořeny fašismu, komunismu a dalších odrůd kolektivismu. V roce 1950 odešel do USA, do Chicaga, kde se stal profesorem společenských a morálních věd.
Hayekova šíře zájmu zahrnuje filozofii, ekonomii a politické vědy. Lze prohlásit, že ekonomie a jeho ekonomické myšlení a cítění je u Hayeka vyšším stupněm filozofie. V roce 1962 se vrátil do Evropy, kde až do svého odchodu do důchodu působil ve Freiburgu jako profesor ekonomické politiky na Albert-Ludwigs Universität. Završením jeho celoživotního snažení bylo udělení Nobelovy ceny za ekonomii, kterou dostal v roce 1974.
1. O knize „Cesta k nevolnictví“
Sám autor označuje Cestu k nevolnictví jako politickou knihu. Svou argumentaci odvozuje od určitých nejvyšších hodnot, které také jednoznačně nade vší pochybnost objasňuje. Za zmínku stojí jeden z důvodů, který vedl Hayeka k napsání této knihy: „... většina ekonomů byla po několik let pohlcena válečnou mašinérií a umlčena oficiálními postaveními a že v důsledku toho je veřejné mínění v těchto otázkách vedeno v alarmujícím rozsahu amatéry a podivíny, lidmi, kteří mají na vtloukání do hlavy sekeru nebo zázračný všelék.“ [2]
Po více než dvanácti letech Hayek, původní vydání určené výhradně pro anglické čtenáře, vydává pro americké čtenáře. Přitom dochází k zjištění, že by nebylo dobré knihu přepracovat, neboť mezitím kniha dosáhala nepředpokládaného a nepochopitelného úspěchu, takže pouze využívá příležitosti vysvětlit původní záměr a okomentovat tento úspěch knihy, kterého dosáhla.
Kniha vyvolala celou řadu diskuzí, byla jak přijímána tak i odsuzována. Také různě byla chápána a vnímána různými státy. V době vydání knihy již v Anglii a v Evropě vůbec prožívali stoupenci zkoumaných ideálů zklamání z iluzí o ideálech. Ve Spojených státech, kde kromě experimentu s New Dalem, bylo ještě zřejmé nadšení po novém typu společnosti.
Ve Spojených státech vznikl v roce 1934 Národní plánovací úřad, který se zhlédl v příkladech plánování v Německu, Itálii, Rusku a Japonsku (nad třemi z nich o deset let později vyhráli válku a se čtvrtým začal válku „studenou“). Dle Hayeka politický vývoj v oněch zemích má co dělat s jejich hospodářskou politikou[3]. Fašismus a komunismus jsou pouhé varianty téhož totalitarismu a demokratický socialismus je velmi vratkou a nestabilní věcí. Hayek tvrdí, že vyhraněný socialismus, proti kterému byla kniha hlavně namířena – tj. proti organizovanému hnutí za uvědomělou organizaci ekonomického života pomocí státu jako hlavního vlastníka výrobních prostředků – je v západním světě téměř mrtvý. Zároveň však Hayek mementicky varuje před snahou rychle odstranit kteroukoli zde popsanou formu totalitní společnost. Upozorňuje, že v době po skončení války, bude nutné se dočasně smířit s centralizací, kterou je třeba pozvolna nahrazovat liberálním tržním hospodářstvím. Zde je zřejmá podobnost s postkomunistickými zeměmi střední a východní Evropy, které také potřebovaly uskutečnit decentralizaci svých národních hospodářství, a proto bylo a je toto memento aktuální.
Dále se Hayek snaží o podchycení rozdílu mezi pojmem vyhraněného socialismu a pojmem sociální stát: „Směsice porůznu posbíraných a často nekonzistentních ideálů, která pod názvem sociální stát do značné míry nahradila socialismus jako cíl reformátorů, potřebuje velmi pečlivé vytřídění, nemají-li být výsledky podobné výsledkům plnokrevného socialismu. …. je zde i určité nebezpečí, že naše nedočkavost na rychlé výsledky nás může přivést k volbě nástrojů, které, i když snad účinější pro dosažení konkrétních záměrů, nejsou slučitelné se zachováním svobodné společnosti“. Státní monopol, existující zde před rokem 1989 namísto pomalého a především postupného přechodu od centralizovaného hospodářství k decentralizovanému, udělal právě onu osudovou chybu, před kterou varoval Hayek[4]. Český národ byl připraven na zásadní hospodářské změny, byl ochoten „utáhnout si opasky“ (a také si je utáhl), aby se jednoho dne probral a zjistil, že moc a zisky byly předány do rukou „kapitalistických tvůrců monopolů“[5]. De facto a současně de iure proběhla kolektivizace naruby. Zestátněné kolosy (monopoly) byly předány do soukromých rukou (s tím že dodnes nejsou vypořádány mnohé křivdy minulosti z dob kolektivizace a zestátňování, celá řada restituentů se dodnes nedočkala odškodnění a dokonce nejsou výjimkou ani případy, kdy majetek podléhající restituci byl vydán někomu zcela jinému), obvykle však předtím byly ze státní kasy provedeny sanace a odstranění rizikových či nevýdělečných součástí (které zůstaly státu) v řádech mnoha milionů až miliard korun. Stát tak dopustil vzniku obrovských agregátů moci, přičemž řízení nad nimi předal a ponechává soukromým jedincům. Těžko se pak divit, že v porovnání míry korupce (z tohoto nově vzniklého soukromého sektoru směrem do státní či veřejné správy včetně nejvyšších politických funkcí v zemi) zaujímá Česká republika čelní místo a dokonce je hodnocena hůře než nejzkorumpovanější rozvojové státy „třetího světa“.
Bylo by velkou chybou přistoupit na argumentaci dnešních politiků, že totalitní stát je pouze ten, který okolo svého území vybuduje ostnaté dráty a páchá na svých občanech různé genocidní praktiky. Tato argumentae vychází z naší nedávné minulosti, kdy byly uzavřeny hranice a občané byli zavíráni nebo jinak diskriminováni za své názory. Totalita je však již samotný fakt, že názory občanů (lidí) nejsou slyšeny ba co více jsou ignorovány (např. ani devatenáct let od „sametové revoluce“ nemají občané ústvavou předvídaný zákon o referendu a individuální protesty občanů jsou vyřizovány formalizovaněji než před rokem 1989, není ani výjimkou, že soud ve svém rozsudku dokonce vyřkne, že občan narušuje právní stability státu[6]). Bylo velice zajímavé zjistit, kolik občanů v České republice má dnes pocit či přesvědčení, že jsou jen pouhými „otroky“, kteří mají pouze vhodit hlasovací lístek do volební urny a nic víc. Starší občané (dnes důchodového věku), kteří mají srovnání z minulosti, tvrdí, že je to stále stejné. Generace studentů, kteří byli hlavními aktéry listopadových událostí v roce 1989 povětšinou tvrdí, že byli využiti a zneužiti. A mladší ročníky (ti polistopadoví, první generace) se o politiku pro jistotu nezajímají vůbec, protože ji celkově hodnotí negativně (a to jak po stránce osob, tak po stránce politických stran a jejich programů, ale především z hlediska celkového klima).
Za pozornost stojí Hayekovo varování (jím označené jako připomenutí), „že by jakékoliv úpravy našeho systému (poz. zpracovatele seminární práce: je zde myšlen systém v Anglii v období 2. svět. války) měly projít testy dříve, než se pustíme směrem, ze kterého může být cesta nazpět obtížná“.[7] Lze prohlásit, že toto varování má vysokou aktuální hodnotu pro dnešní převratné změny v Česku probíhající od roku 1990. V uplynulých osmnácti letech jsme byli jako občané svědky řady experimentů, z nichž tařka žádný nedopadl tak, aby jej bylo možno hodnotit jako stoprocentně úspěšný, ať už se jedná o privatizaci průmyslu, restituce křivd komunistiského režimu či dnes probíhajících privatizací bytových fondů a deregulace nájemného. Také lze poukázat na experimenty při zavádění demokracie, nebyl použit žádný fungující a léty ověřený systém z jiných zemí, ale musel být vždy zaveden nový model à la český např. úprava d´hontovy metody při volbách do poslanecké sněmovny nebo svérázná volební úprava do krajů aj., našlo by se mnoho dalších příkladů.
Při polemice o šestiletém období socialistické vlády v Anglii Hayek uvádí, že „ti, kteří tvrdí, že to vyvrátilo tezi Cesty k nevolnictví, skutečně nepostřehli jeden z hlavních bodů: že nejdůležitější změnou, kterou rozsáhlé státní zřízení plodí, je psychologická změna, proměna charakteru lidí.“ Tento aspekt byl jednoznačně podceněn i v Česku a proto lze dnes pozorovat, že lidé nepochopili pojmy liberalismus, svoboda a další hodnoty, o kterých bude pojednáno dále, a šíří se mezi nimi „blbá nálada“, pocity frustrace a těžkého zklamání a bohužel i stále častější názor, že před rokem 1989 nebylo až tak zle či dokonce extrémní tvrzení, že bylo dokonce lépe než dnes.
Po roce 1989 jsme jako stát nastoupili cestu, která nás měla dovést do společenství demokratických právních států fungujích na bázi tržního hospodářství, a tím opustit sociastickou podobu státního plánování. Jak lze demonstrovat na množství hayekových tezí tak Česko skutečně někam došlo, ale tržní hospodářství to v žádném případě není. K tomuto tvrzení lze odcitovat několik tezí uvedených v předmluvě:
„... oblast nepovinné činnosti se zmenšuje až k nule (zde lze odkázat na legislativní smrště, v kterých se nevyznají ani právníci, natož obyčejní lidé, a která každý den vychrlí nějaký nový zákaz či příkaz jako reakci na neschopnost státu, ochránit nevinné a oběti před útoky kriminálních živlů, a tyto smrště pak zcela paradoxně kriminalizují právě ty oběti, neboť rozšiřují katalogy zákazů a příkazů, které ukrajují z volnosti jednání garantované čl. Ústavy a čl. Listiny, téměř nulová je předvídatelnost práva[8] ).
… je mnoho normálních činností buď zakázaných, nebo naopak přikázaných (viz již předchozí poznámka). … život je určen tak, aby (kdokoliv) nehnul ani prstem, aniž se napřed v duchu zeptal, jaký je na to předpis. … Když se podívá na své rodiče a své bratry a sestry shledá, že jsou svázáni stejně jeko on sám. Vidí, že si na tento stav natolik zvykli, že zřídka kdy z vlastního popudu plánují nebo podnikají něco, čím by se začali společensky odlišovat.“ (Opět není příliš dobře odlišovat se, společensky ani jinak, vyčnívat z davu. Často je možné slýchat mezi lidmi „to je zbytečné, to je marné“, „proti tomu není obrany“, „soud chrání jen mocné a bohaté“, „je lepší na sebe neupozorňovat, nevyčnívat“, a když si tě přeci jen některý mocipán všimne „tak je lépe mu jít z cesty, neboť mu jdou stejně všichni na ruku“.)
Vzhledem ke skutečnosti, že myšlenky a teze Hayeka jsou tak velice aktuální a živé i dnes, bylo by možné přepsat celou knihu. To však z důvodu rozsahu seminárnpráce není možné, proto v následující kapitole budou vyjmenovány některé nejvyšší hodnoty, jak bylo v úvodu kapitoly předznamenáno.
2. Nejvyšší hodnoty
Na úvod použiji doslovnou citaci: „Když se vývoj civilizace nečekaně zvrátí – tj. když místo stálého pokroku, který jsme si zvykli očekávat, jsme náhle ohroženy zly, které jsme si zvykli spojovat s minulými věky barbarství – přirozeně hledáme vinu ve všem jiném mimo sebe samých. Což jsme se všichni nesnažili podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a což mnoho nejlepších mozků bez ustání nepracovalo na vytváření lepšího světa? Nesměřovalo snad všechno naše úsilí a všechny naše naděje k větší svobodě, spravedlnosti a blahobytu? Když se výsledek tolik liší od našich cílů – když místo svobody a blahobytu nám civí do tváře poroba a bída - není snad zřejmé, že naše úsilí zmařily nějaké temné síly, že jsme se stali obětí nějaké zlé moci, která musí být zneškodněna, abychom mohli znovu vykročit po cestě k lepšímu zítřku?“.[9] Není to snad dostatečným shrnutím již výše popsaných dnešních pocitů občanů v Česku? A mají jiné pocity občané na Slovensku, v Polsku či Maďarsku? Zřejmě se dá tento pocit zevšeobecnit na všechny postkomunistické země střední a východní Evropy, ale pravděpodobně budou tyto pocity mít i občané zemí západní Evropy, neboť konání Evropské unie a její direktiva také výrazně omezuje dále popsané „nejvyšší hodnoty“.
2. 1. Svoboda
Podle Hayeka jsou (pozn. resp. byly již v roce sepsání knihy) slova „volnost“ a „svoboda“ již tak opotřebovaná a zneužívaná, že je člověk váhá užít k pojmenování ideálů, která tato slova v oné době označovala.[10] Stejně dnes jsou tato slova již pouhým klišé, které člověk slýchá když poukáže na nešvary současnosti - „mlč, máme svobodu“ nebo „to je daň za svobodu“. Lidé pak snadno podléhají dojmu, že tedy raději nechtějí svobodu. A v tom lze spatřovat vážné nebezpečí, neboť se tím připravuje živná půda pro nějakého extrémistického demagoga, který toho zneužije. Ostatně nejsou to jen slova volnost či svoboda, která ztratila svůj původní význam. V současné době jsme svědky jak svůj původní čistý a krásný význam ztratily či ztrácí pojmy: „křišťálovější než křišťál“, „myslím to upřímně“ či laškovné české slovo „šibal“ nebo ztráta původního významu u slova „tunel“.
Podle Hayeka je základní rysem „osvobození individua z pout zvykových či nařízených způsobů vykonávání jeho běžných činností a pochopení, že spontánní a nikým neřízené úsilí jednotlivců mohou ve svém úhrnu vytvořit složitý systém hospodářského podnikání, mohlo přijít až poté, co tento vývoj dosáhl jistého stupně.“ Jsme neustále přesvědčováni politiky a ekonomickými experty o tom, že jsme u nás nastolili tržní ekonomiku. Z médií se stále dovídáme, že „to či ono“ vyřeší trh, že „to či ono“ není v rámci tržního systému konkurence schopné apod. Vedle toho však pozorný čtenář, posluchač či divák nemůže přehlédnout zprávy o tom, že jakási farmářka na Jižní Moravě obnovila výrobu domácího sýra podle staré rodinné tradice v původním zařízení a podle původní technologie a že jí bylo nařízeno, že musí toto staré zařízení vyměnit (cca za dva miliony korun, které nemá ani v rámci malovýroby nevydělá), že neodpovídá předpisům EU a nemůže prodávat sýr zákazníkům, neboť neplní dnešní předpisy a to ani zákazníkům, kteří by si jezdili přímo k ní a chtěli toto zboží i s „těmito riziky“ koupit (pomineme-li variantu, že by chtěla prodávat na černo bez vědomí státu). Je možno si položit několik otázek či vznést několik námitek:
1. Kde je zde ten „trh“? - existuje zde nezpochybnitelná poptávka, ale stát a EU říkají „ty poptávající jseš hlupák, nesmíš poptávat, my tě budeme chránit i proti tvé vůli, protože zboží, které poptáváš nesplňuje námi nařízené standardy“!
2. Splnění předpisů ať už národních či nadnárodních by mělo za následek, výměnu zařízení a v konečném důsledku i ztrátu specifičnosti toho konkrétního výrobku (pozn. Jak by asi dopadly výrobci whisky, která zraje v sudech z různých dřevěných materiálů o různých vlastnostech, které pak společně s různou recepturou dodávají každé jinou chuť a specifikum, kdyby jim bylo nařízeno, že musí vyměnit dřevěný sud za plastový a ještě jim korigovat přísady v recepturách?). To je naprosto nepřípustný zásah do tržních mechanismů.
3. Nařízení o splnění nesmyslných předpisů (hygienických a jiných – viz např. výměna dřevěných řeznických špalků za plastové, kde se následně zjistilo, že plastové štěpy jsou zdraví daleko více nebezpečné než ty původné dřevěné atd.) je spojeno s takovými finančními investicemi, které nejsou malovýrobci splnitelné, čímž opět dochází k nepřiměřenému zásahu do tržního mechanismu. Dochází k likvidaci konkurence, neoprávněnému diktátu poptávajícímu k uniformitě nabízeného zboží (pozn. Je velký výběr zboží podobných vlastností, ceny atd., ale konkrétní výrobky na které byl zákazník po léta zvyklý je kupovat, dnes nedostatne, neboť se přestaly vyrábět. Zdůvodňuje se to sice různě, že se nevyplatilo je vyrábět, že neměly odbyt a mnoho dalších výmluv. To však není pravda. Blíže pravdě spíše je, že dnes vlastní výrobní podniky zahraniční vlastníci, kteří českou výrobu ukončily a zavedly sem svoje technologie, čímž český zákazník přišel např. o jogurt, na který byl zvyklý, protože ho zahraniční investor neumí či nechce vyrábět. A tak jsme jako zákazníci masírováni reklamou, že tento jogurt je určitě ten jediný pravý s živými bakteriemi, které tam nenajdete ani jednu jedinou, že právě jen tento a žádný jiný jogurt má to jediné pravé a velké a nevím jaké ovoce. Pak se sejdete se sousedkou, s kamarádkou či spolužákem a všichni s povzdechem zavzpomínáte na jogurt před dvaceti lety, který je nenávratně pryč. Proč? Protože se vás nikdo neptá, co jako zákazník chcete, ale jako tupému stádu vám uniformně nabízí něco, co nechcete. Vy máte jen právo koupit, a se vzpomínkami na „kdysi“ pozřít něco, co vám nechutná, nebo nekoupit. Jiná alternativa není.). Kde je zde svoboda, kde je zde volnost?
4. Dalším neoprávněným zásahem státu (EU) je direktiva, která nepřímo nařizuje, jak má živnostník či malovýrobce vyrábět a jaký má mít zisk, aby mohl investovat do nesmyslů a uplatit vešekerou nesmyslnou byrokracii, která jej omezuje nad únosnou míru – jedná se opět o likvidaci konkurence se všemi důsleky.
Často je možné se setkat s názory, že podnikat, pro získání prostředků k pouhému živobytí je nesmysl, že pokud podnikání negeneruje zisk, je zbytečné jej provozovat. S tímto tvrzením, ale celá řada živnostníků či soukromých zemědělců nebude souhlasit, neboť v prvé řadě potřebují pokrýt vlastní spotřebu (tj. zajistit rodinu) a nadprodukci potom nabízejí na volném trhu (viz příklad farmářky výše). Na prvním místě není zisk, ale pokrytí vlastní spotřeby, vlastní uplatnění se ve společnosti, nalezení toho svého místa (vlastně to, co po nás chce pravicový politik – starat se sám o sobe a nebýt na obtíž státu). Tehdy do toho vstupuje „šibal“, který pofiderními mnohdy zkorumpovanými způsoby nabyl značných majetků a statků a začne se nad těmito lidmi povyšovat a hlásat, že takovéto podnikání je špatné, že pokud negeneruje zisk, tak nemá podnikat a začne vymýšlet překážky jak tyto pracovité svobodné individualisty o jejich idividualismus připravit. Třeba v podobně nesmyslných právních předpisů.
Příkladů k pojmu „svoboda“ by bylo možno uvést mnoho. Závěrem snad jen opět trefná citace Hayeka: „Vzhledem k úspěchu, jehož bylo dosaženo, byl člověk stále méně ochoten tolerovat různá zla, která se ještě vyskytovala a která se nyní zdála nejen nesnesitelná, ale i zcela neodůvodnitelná.“[11] nebo „..., oprávněné pobouření nad těmi, kdož používali liberální frazeologii k obhajobě antisociálních privilegií.“ Není nám to povědomé? Co zbylo s programových prohlášení politických stran od roku 1993 do dnes? Jsou Hayekovy teze o svobodě aplikovatelné na dnešní společnost(i) (v Česku či v Evropské unii)? Odpověď je nasnadě, já mám jasno.
2. 2. Rovnost
Nejprve je nutné rozlišit pojem rovnost a rovnostářství, které se často zaměňuje a plete. Rovnost není myšlena tak, že všichni mají stejné postavení v podobě, že všichni mají stejné „nic“ nebo stejné „všechno“. To je už právě to rovnostářství. Ti, co už mají „to všechno“ (definice „všeho“ není důležitá, neboť je absolutně individuální stejně jako např. otisky prstů) tvrdí, že to může mít každý a ten kdo to nemá je buď neschopný, hlupák nebo parazit (a mnoho jiných dalších synonym). Zatímco ti ostatní buď nechtějí „to všechno“ získat (a nejsou žádné z uvedých či neuvedených synonym) nebo by „to všechno“ i chtěli (nebo z části chtěli), ale příčí se jim prostředky k dosažení „toho všeho“ či způsob „jeho“ získání, proto zcela dobrovolně „toto všechno“ nemají. A tím se dostáváme k pojmu rovnost, která tudíž vyplývá z výše uvedeného a spočívá v tom, že všichni mohou získat a dosáhnout „všeho“ za stejných podmínek a zákonnými způsoby, které nikoho nediskvalifikují a neodporují vyšším principům a morálním zásadám (zde spíše morálním zábranám).
Rovnostářstvím jsou všechny formy kolektivismu, stejně však jako příklad farmářky z předchozí kapitoly. Rovnostářství potlačuje svobodu myšlení a svobodnou vůli. Hayek považuje skutečnost, že socialismus nahradil liberalismus, za nejvážnější ohrožení svobody.[12] Dále budou citovány některé teze z hayekovi knihy, které tak jako v předchozí kapitole mají vyvolat otázky, zda jsme v současnosti již kapitalistická společnost s tržním hospodářstvím či nikoliv. Hayek na téže straně (viz výše uvedené tvrzení) cituje de Tocquevilla (řekl v roce 1948): „Demokracie jakožto zřízení v podstatě individualistické je se socialismem v nesmiřitelném rozporu, neboť demokracie rozšiřuje oblast individuální svobody (pozn. Jak byla na příkladu farmářky rozšířena její individuální svoboda vyrábět sýr?), kdežto socialismus ji omezuje (pozn. socialismus nám bránil svobodně vycestovat do zahraničí, pomeranče a banány byly jednou v roce na vánoce a na toaletní papír se stály fronty nebo se kupoval „pod rukou“ – nejčastější argumenty předkládané nám, když se ozveme, že máme pocit, že je nám zasahováno do našich oprávněných zájmů). Demokracie přiznává každému člověku všechny možné hodnoty (pozn. Poskytla naše demokracie farmářce svobodu? Má rovné postavení ve svém oboru? Jsou pro ni nastaveny spravedlivé standardy?); socialismus činí z každého člověka pouhého vykonavatele, pouhé číslo (pozn. Je známo kolik lidí podniká[13], je znám počet (ne)zaměstnaných, ale jsou to skutečné počty? Nejsou to jen pouhá čísla bez relevantní vypovídací hodnoty?). Demokracie a socialismus nemají nic společného kromě jedné věci: rovnosti. Avšak všimněme si rozdílu: zatímco demokracie usiluje o rovnost v míře svobody (pozn. Jakou míru svobody dostala farmářka? Může vycestovat do zahraničí bude-li chtít a bude-li na to mít. Může si koupit banány či pomeranče a celou řadu jiného exotického ovoce, jehož názvy jí ani nic neřeknou. Může si libovolně koupit toaletní papír a ještě si k tomu vybrat barvu, vzor, dokonce jestli bude jedno, dvou či vícevrtvý. Může ale svobodně navázat na tradice svých předků, které byly násilně přerušeny obdobím socialismu? Jaké byly představy lidí v listopadu 1989? Že si budou moci jezdit k moři, kupovat si pomeranče a banány nebo toaletní papír, kdy budou chtít nebo právě tu svobodu vrátit se k tradicím a navázat na vztahy přervané komunistickým experimentem?), socialismus o rovnost v omezení a služebnosti (pozn. Nepřipomíná nám případ farmářky právě zde uváděnou rovnost omezení příležitostí? Přeci poruší-li farmářka hygienické či bezpečností opatření při výrobě sýra tím, že by její zákazník onemocněl či zemřel po požití jejího výrobku, nese farmářka plnou trestní odpovědnost. Není proto nutné předvídat, že se toto stane proto, že nemá plastovou nebo kovovu nádobu na zrání sýra. V okamžiku, kdy by porušila cokoliv ať zákonem předvídané či nepředvídané, co by ovlivnilo kvalitu jejího výrobku, bude tento neprodejný. Pokud by nastala ta naznačená krajní situace, pak má stát veškeré donucovací prostředky k ukončení jejího ponikání - zavřel by jí technologii, odejmul jí živnostenské oprávnění a ještě by jí odsoudil k příslušnému trestu – pokutě(ám) či vězení.).“ Hayek zde rozlišuje (jak slovu svoboda rozuměli „velcí apoštolové svobody“) svobodu od donucení, svobodu od libovůle druhých lidí, osvobození od vazeb, které nedávaly jedinci žádnou jinou možnost než poslušnost vůči příkazům svého nadřízeného. „Svoboda v tomto smyslu je zřejmě jiný název pro moc (charakteristická záměna svobody s mocí) či bohatství .“[14]
Co říci závěrem k hodnotě rovnosti? Ani zde není prostor pro hlubší analýzy nebo nějaký podrobnější rozbor. Snad jen doplnění citátu Petera Druckera[15] „Naprosté zhroucení víry v dosažitelnost svobody a rovnosti pomocí marxismu (pozn. ale také „rádoby“ kapitalismu prováděného komunistickými metodami způsobem „kolektivizace naruby“ a lidmi vychovanými socialistickou morálkou a tou také deformovaní). Fašismus je stadium, ke kterému se dospěje poté, co se komunismus ukáže být iluzí (pozn. Máme již dostatek pomerančů, banánů a volného prostoru, aby se mohla jednoznačně vyloučit jakákoliv podobnost s citovaným výrokem? Opravdu zde nehrozí, že bude jednou „kapitalismus à la Východní Evropa XXI. stol.“ přiřazen k pojmům fašismus, nacismus, komunismus? Vždyť i dnes je skutečně liberální člověk stále nepřítelem všech politiků a vládních činitelů, neboť jim je jediným skutečným kritikem a oponentem, kterého nepotřebují. Nenastal již čas deziluzí?).“
Jsme již kapitalistickou společností s tržním prostředím nebo je ještě stále více podobnosti s popisovanými znaky totalitářské společnosti první poloviny XX. století? Jedná se o podobnost čistě náhodnou?
2. 3. Spravedlnost
Spravedlnost je pojem související spíše s právem než s ekonomií. Hayek tuto skutečnost zmiňuje[16], stejně jako připomíná slepotu bohyně spravedlinosti. Uvádí, že v případě konkurence je náhoda a štěstí stejně důležité jako schopnost a předvídavost. Podle Hayeka: „Volba, která před námi leží, není mezi a) systém, v kterém by každý obdržel podle nějakého absolutního a univerzálního měřítka, co mu náleží, a b) systémem, kde by individuální podíly byly určovány částečně náhodou, štěstím či smůlou, nýbrž mezi c) systémem, kde vládne vůle několika málo osob, rozhodujících o tom, kdo co dostane, a d) systémem, v němž to alespoň zčásti závisí na schopnosti a podnikavosti daných jedinců a z části na nepředvídatelných okolnostech.“ Zkusme tento citát rozebrat na ukázce privitizace bytového fondu. V roce 1992 stát v rámci decentralizace převedl zákonem bezúplatně bytový fond do správy měst a obcí. Následovaly první pokusy divoké privatizace, kde dosavadní nájemníci bytů byli v nevýhodném postavení a byli převáděny společně s bytem (jako vybavení či příslušenství bytu) a následně zbavováni práva nájmu nevybíravými a mnohdy nezákonými prostředky. Proto byl v roce 1994 přijat zákon č. 72/1994 Sb. o vlastnictví bytů (s účinností od 1. 1. 1995), který měl za prvé zabránit nespravedlnostem spojeným s prodejem bytových domů, za druhé umožnit prodej jednotlivých bytů (do té doby to nebylo možné) s přednostním právem dosavadního nájemníka a za třetí vytvořit tržní podmínky pro obchodování s nemovitostmi (byty) a odstartovat tak základní tržní mechanismy v této oblasti.
Citát se zmiňuje o čtyřech systémech:
a) systém by znamenal v praxi, že každý stávající nájemník dostane bezúplatně či za cenu jaká je pro něj dostupná byt, který v době převodu ze státu na obce užíval - nespravedlnost, kterou by tato cesta sebou nesla je ta, že se jednalo o různé stáří domů/bytů, takže někdo by přišel k relativně dobrému bytu a jiný k horšímu (svým způsobem by zde byl také prvek náhody), naopak spravedlivé by bylo, že by nájemníci, kteří do rekonstrukcí bytů vložili vlastní prostředky, by o tyto prostředky nepřišli jako se tomu stalo v mnoha případech při reálné privatizaci
b) systém naopak by znamenal, že do losovacího osudí se vloží všechny původně státní byty a nájemníci si budou losovat – nespravedlnost vůči jednotlivým nájemníkům, kteří by neměli to štěstí a nevylosovali si zpět svůj vlastními prostředky zreknstruovaný byt, ale např. byt IV. kategorie bez ničeho v dezolátním stavu je evidentní
c) tento systém zde byl plné míře uplatněn – o prodeji rozhodovalo zastupitelstvo, které si stanovovalo podmínky, které byly pro každého jiné, které hledalo skuliny (ne-li přímo díry jak vrata) v zákonech, které je měli omezovat
d) jednalo by se systém, který zde nenastal (nebo jen velmi okrajově), kde by jedinci či skupiny jedinců začali stavět domy/byty, které by začali nabízet na volném trhu (k prodeji či pronájmu) – místo toho spekulanti s předchozího systému zkupovali ve velkém bytové domy i s nájemníky a dnes tvrdí, že jsou omezováni regulovaným nájemným ve svém vlastnickém právu (které ovšem nabyli právě v té omezené podobě)
Závěr je jediný: „zvěrstvům“ z dob divoké privatizace zabráněno nebylo. Bylo naopak zabráněno tísícům nájemníků pořídit do osobního vlastnictví byt, do kterého mnohdy investovali značné částky vlastních finančních prostředků. Prodej jednotlivých bytů dodnes zcela nefunguje, neboť při prodejech celých domů byly převáděny spoluvlastnické podíly, bez řádného vzájemného vypořádání a mnohdy nerespektující velikosti jednotlivých bytů. Přednostní právo nájemníka bylo obcházeno a zbyla z něho jen směšná kostra, neboť toto právo je dáno (dle výkladů soudů) jen na vůli vlastníka, který rozhodne komu jej jako bonus milostivě udělí a komu nikoliv. A v konečném důsledku je trh stále neuvěřitelně deformován. Vlastníci (myšleno především ti noví, kteří nakoupili domy s nájemníky se spekulativním očekáváním, že jim stát umožní okamžitou deregulaci nájemného nebo jim jinak umožní stávající nepohodlné nájemníky z těchto nájmů vypovědět) svádí tuto deformaci na regulované nájemné. V tom však příčina není. Ta souvisí s tím, že systém privatizace byl proveden nedemokratickým systémem c), který využil prvku nepředvídatelnosti z demokratického systému d). I toto téma by vydalo na jednu samostatnou seminární práce nebo spíše knihu, proto v rámci ilustrace hayekova pojetí spravedlnosti, je to asi dostatečné.
Ještě jedna hayekova teze stojí za povšimnutí: „Dokud je majetek rozdělen mezi mnoho vlastníků, z nichž žádný nemá sám o sobě výhradní moc určovat příjmy a postavení nějaké skupiny lidí, není nikdo k nikomu připoután něčím jiným než faktem, že daný vlastník nabízí lepší podmínky než druzí“. Tato teze evokuje osobní zkušenost jednoho blízkého člena rodiny a jeho postavení na trhu práce – kvalifikovaná prodavačka s dvacetiletou praxí:
1) charakteristika trhu práce – téměř na každém obchodu setrvale po 12 měsíců v roce vysící tabulka: PŘIJMEME PRODAVAČKU, třetina až polovina zaměstannců jsou brigádníci, zbytek pracovní síla na plný úvazek s 8mi hodinovou pracovní dobou (pracující 10 až 12 hodin denně), s pracovní smlouvou na dobu určitou (jeden rok, i několik let za sebou, má-li ovšem tento zaměstannec to štěstí, že tam vydrží déle než ten jedn rok), a mzdou mezi 8 a 10 tisíci hrubého (odměny na ruku obvykle bez jakéhokoli potvrzení a nezaručené)
2) skutečnost – přijetí zaměstnance na zkušební lhůtu, obvykle zaměstnavatel do jejího vypršení najde důvod, proč se rozloučí ještě před jejím vypršením (po celou dobu stále visí na výloze tabulka: PŘIJMEME PRODAVČKU), dojde-li k tomu, že začne běžet normální smlouva, tak čerpání dovolené je buď podle přání majitele na jeden či dva dny podle direktivně daného nařízení, letní dovolená (kdy by mohl dotyčný zaměstnanec na třeba týdenní dovolenou s rodinou) se první rok nekoná, neboť si v té době musí vyčerpat dovolenou „služebně starší“ zaměstnanci. Před vypršením roku, se najde opět důvod, proč bude ukončen pracovní poměr (dovolená se musí buď vyčerpat v naprosto nevhodném termínu, nebo jí proplatí nebo v nejčastějším případě byla vyčerpána po jednotlivých dnech dle nařízení zaměstnavatele). Výše mzdy stejná u kvalifikované prodačky jako u nevyučené a bez praxe. Tímto způsobem některé prodavačky již třeba pět let neměly ani jednou řádnou dovolenou, základ pro důchod minimální, šance na vedleší práci nebo brigádu žádný, protože jsou v práci denně na 12 hodin, při ukončení pracovního poměru jen výjimečně odstupné (jsou-li dnes ještě někde smlouvy na dobu neurčitou jedná se obvykle o smlouvy z devadesátých let, kde si majitel ještě nenašel pádný důvod, který by nějak ustál, aby toto místo zrušil).
3) nově se s účinností nového zákoníku práce objevuje další paradox – firmy shánějící prodavačky, těmto při pohovoru řeknou „Jděte se nahlásit na Úřad práce, my nahlásíme nově zřízené místo a pak si vás vyžádáme“, prodavačka dostane podporu od úřadu, chodí na 12 hodin již k tomu zaměstnavateli „na černo“, ten jí na konci měsíce „něco vyplatí“, pak stanovenou dobu bere zaměstnavatel podporu na nově zřízené místo, které pak zruší nebo změní na pracovní poměr na dobu určitou. Postavení prodavačky opět bez řádných dovolených podle její potřeby, aby si odpočinula. Pro odchod do důchodu ještě nižší oficiální příjem než minimální mzda stanovená státem.
Bez ohledu na právní rozměr výše popsaného je zřejmé, že hayekova premisa, že nikdo není k nikomu připoután ničím jiným než faktem, že daný vlastník nabízí lepší podmínky než druzí, v daném případě neplatí. Tento uvedený příklad kromě toho, že je opět uveden jen v hrubých rysech a vydal by na samostatnou práci, nezohledňuje postavení prodavačky v době nemoci (přecházení nemoci je naprosto běžné a pokud zaměstnavatel sám nedojde k závěru, že by jeho zaměstnanec měl jít klékaři, tak se k lékaři nejde). Asi by se nyní jevilo jako přínosné historické srovnání postavení otroků v době raného otrokářství. Není na to však prostor. V duchu hayekových tezí položme otázku: jsme na cestě k nevolnictví nebo již jsme stali otrokářským státem?
Dalšími nejvyšími hodnotami dle Hayeka jsou: demokracie, vláda zákona, morálka, občanská odvaha, pravda[17], ale také přirozená konkurence. Je velkým zastáncem individualismus a liberalismus. Podle Hayeka: „Ctnosti, které jsou dnes ceněny a praktikovány nejméně – nezávislost, spoléhání na seba, ochota nést riziko, ochota a připravenost postavit se za své přesvědčení a ochota k dobrovolné spolupráci se svými bližními – jsou právě ty ctnosti, na kterých existence individualistické společnosti spočívá především.“ Ti, kteří právě tyto ctnosti nemají a neuznávají je, tj. politici a úředníci, kladou lidem, jako je zde popsaný případ farmářky, překážky a všemožně brání růstu těmto jedincům, kteří by se mohli stát vzorem i pro ostatní. Zde však raději farmářku zlikvidujeme nesmyslnými byrokratickými omezeními, takže si ostatní řeknou: „Jen ne podnikat, radši dělat otroka za mizernou mzdu či být evidován na Úřadu práce než vydat tolik zbytečného úsilí pro nic“.
Závěr
Co říci závěrem? Vše podstatné bylo řečeno výše a v jedné seminární práci nelze udělat kompletní rozbor takové knihy jakou bezesporu je Cesta k nevolnictví, která v každé kapitolu, na každé stránce či v každém odstavci a téměř v každé větě ke svému čtenáři promlouvá. Zavést povinnost, aby se s ní seznámil každý člověk již na základní škole a bez její znalosti neměl přístup do veřejné správy či polotických funkcí? To už je nepřijatelná direktiva. Ostatně bez výkladu a vedení zkušeného lektora by se toto opatření stejně minulo účinkem. Proto lze jen doufat, že se z této knihy nestane zase zakázaná beltrie.
K prezentovaným otázkám je možné si přát odpovědi hodné svobodné společnosti a omezovat a eliminovat ty odpovědi, které stále ještě svědčí o tom, že společnost nedosáhla požadované svobody a že k vytyčenému cíli máme možná stále stejně daleko jako před osmnácti lety. Eliminace a omezování však nesmí spočívat v tom, že se budeme tvářit, že problém není a budeme manipulovat s fakty a statistickými údaji, ale prostě jen tím, že bude problém odstraněn. Paní farmářka bude mít možnost vyrábět sůj sýr, ten nabízet na volném a svobodném trhu v míře jaká jí vyhovuje, a výrobu bude nucena měnit či zvyšovat pouze vlivem poptávky, která jí k tomu bude tlačit přirozeně, nikoliv byrokratickým zásahem úředníka (ať již sedícího na místním obecním úřadě, v Praze nebo v Bruselu, který farmářku nezná, stejně jako nezná její výrobek, ale přesto o ní rozhoduje).
Jen takto je možné znovu vytvořit střední vrstvu, která je páteří každé společnosti. Hayek varoval Brity, „aby se nepokusili odstranit chudobu něčím tak krátkozrakým, jako je přerozdělení příjmů, místo aby zvolili cestu zvýšení národního důchodu. Takovéto přerozdělní by vedlo k hospodářskému úpadku široké vrstvy lidí, která by se tak stala rozhodným odpůrcem existujícího společenského řádu. Nemělo by se nikdy zapomínat na to, že jednou z rozhodujících příčin vzniku totalitarismu v Evropě, která zatím v Anglii chybí, byla existence početné čerstvě ožebračené střední vrstvy[18]“. Jedna z věcí, na které se ekonomové vzácně shodují je, že v Česku dnes střední vrstva není takřka žádná a ta, která je splňuje uvedenou citaci. Je proto nezbytnou nutností dát prostor pro její znovuvytvoření. V opačném případě je čeho se obávat.
Seznam použité literatury
Fridrich von Hayek: (překlad Bratinka, úvodní slovo Tomáš Ježek), Praha, Občanský institut, 1991
[1] Tomáš Ježek – předmluva, str. V
[2] Předmluva, str. VI
[3] Po dvanácti letech, str. VIII a IX
[4] Kap. Materiální podmínky a ideální cíle, str. 109: „Nemůže být žádných pochyb o tom, že po válce budou moudrost a rozvaha při řízení hospodářských záležitostí dokonce ještě důležitější než dříve (pozn. obdobně toto platilo po 40 letech komunistické vlády) … Zpočátku budeme chudí, a to vskutku velmi chudí, … Jestliže se bude postupovat moudře, potom není pochyb o tom, že tvrdou prací a zaměřením velké části svého úsilí na přebudování a modernizování zařízení a organizace průmyslu bude možno během několika let dosáhnout, či dokonce překročit původní úroveň. To však předpokládá, že se Britové po nějakou dobu spokojí s takovou spotřebou, která nepůjde na úkor rekonstrukce, a že žádné přehnané naděje nepovedou k nepotlačitelným požadavkům jejího zvýšení nad onu úroveň (pozn. viz lhaní a manipulování se statistickými údaji vylepšujícími naše skutečné státní portfólio). Dále bude nutné, abychom považovali za důležitější použít naše zdroje nejlepším možným způsobem (pozn. proto asi byly průmyslové podniky a jiné rozdrobeny, zavřeny či předány těm, kteří s těmito zdroji nejenže nenaložili hospodárně, ale právě naopak) pro účely, které náš blabohobyt ovlivňují nejvíce, a nikoliv, aby všechny tyto zdroje byly prostě nějak použity (toto místo je snad nejvhodnější pro to, abychom zdůraznili, že jakkoli silně bychom si přáli rychlý návrat k svobodnému hospodářství, nemůžeme většinu válečných regulací odstranit škrtem pera. Nic by nemohlo diskreditovat systém svobodného hospodářství víc než pronikavá, i když krátkodobá – dislokace a nerovnováha, kterou by tento způsob vyvolal. Otázka tkví v tom, k jakému druhu systému mají naše demobilizační opatření směřovat, a nikoliv v tom, zda máme postupovat pečlivě promyšlenou cestou postupného odbourávání omezení a regulací, což může trvat několik let.). Snad neméně důležité bude, aby se Britové nepokusili odstranit chudobu něčím tak krátkozrakým, jako je přerozdělení příjmů, místo aby zvolili cestu zvýšení národního důchodu (poz. je možné považovat za zvýšení národního důchodu, když zhruba 2/3 ekonomicky aktivního obyvatelstva nedosahuje statisticky vykazované průměrné mzdy a zároveň pouhá cca 3 % mají dvojnásobek a více této průměrné mzdy?). Takovéto přerozdělení by vedlo k hospodářskému úpadku široké vrstvy lidí, která by se tak stala rozhodným odpůrcem existujícího společenského řádu.
[5] Kap. Totalitáři mezi námi, str. 101 a 102: „hlavní hybnou sílu úsilí o totalitarismus tvoří dvě velké zájmové skupiny: organizovaný kapitál a organizované dělnictvo (to zde bylo od února 1948, a mimochodem prvně jmenovaná skupina se postarala o to, že zde dnes nejenže není dělnictvo organizované, ale ono zde není už takřka žádné, neboť všechny vlády bez rozdílu se po roce 1990 postaraly o jeho totální decimaci díky téměř absolutní likvidaci průmyslu a přerodu ČR do stádia poskytovatele služeb. Zatím navzdory veškerým urputným snahám o likvidaci českého zemědělství, toto přežívá, ale je ve smrtelných křečích. Bude-li dosaženo jeho zhouby a definitivního zániku, bude moci skupina soukromých monopolistů, která dnes ovládá ekonomiku a politickou moc, kterou si bez jakýchkoliv skrupulí kupuje, prohlásit, že odstranila jedinou sílu, která je mohla držet v určitém rovnovážném stavu). Snad vůbec nejnětším nebezpečím je skutečnost, že úsilí obou těchto nejmocnějších skupin směřuje stejným směrem. Obě tyto síly totiž podporují často v přímé souhře monopolistickou organizaci průmyslu a právě tuto souhru je nutno považovat za velké bezprostřední nebezpečí. I když není žádného důvodu věřit v nevyhnutelnost takového procesu, nemůže být pochyb o tom, že když budeme po dosavadní cestě pokračovat, dojdeme k totalitní společnosti.
[6] Viz konkrétní rozsudek v konkrétní věci, kde se občané domáhali svých práv, která byla porušena podvodným jednáním městských zastupitelů při prodeji obecních domů (čili původně státních převedených na obce zákonem z roku 1992 bezúplatně)
[7] Po dvanácti letech, X
[8] Z osobní zkušenosti autora seminární práce mohu uvést, že dnes zákon se použije tam, kde za každou cenu chceme někoho potrestat nebo když chceme někomu uškodit. Zákon je zde bičem na neposlušné a nepodajné. Obvykle se občané řídí vnitřní představou morálky, vyšších principů a vlastní zákon neznají ani se o něj nezajímají. V okamžiku, kdy však tento občan potřebuje např. stavební povolení, je sázkou do loterie jak to dopadne. Jinak rozhodne úředník v Praze a zcela odlišně v Písku, ale je také možné že i v rámci jednoho konkrétního úřadu bude každý úředník rozhodovat jinak, bude požadovat jiné podklady a přílohy k žádosti atd. Pokud do těchto jinakostí ještě navíc vstoupí lidský faktor zášti, zlomyslnosti či jakékoli jiné lidské vlastnostnosti, je občan bez možnosti ochrany proti této zvůli. Občan potřebuje stavět teď a ne za 5 či 15 let až skončí soudy. Platí i opačná rovnice. Když se znelíbíte osobě, která má určitou politickou či jinou mocenskou pozici, je opět možné zneužít zákon(y) na nepřetržité obtěžování a zasahování do vašich oprávněných zájmů. Ze stejného důvodu z jakého se občan nebude dovolávat svých práv v prvém případě (tj. dlouhá doba v soudních řízení), nebude se bránit v případě druhém. Uvedení konkrétních případů zde není možné, neboť by vydaly na samostatnou práci či spíše knihu.
[9] Kap. Opuštěná cesta, str. 6
[10] Kap. Opuštěná cesta, str. 8
[11] Kap. Opuštěná cesta, str. 10 (pozn. Snad jen pro větší přiblížení k dnešku: … je člověk stále méně ochoten tolerovat různá zla, která se začala nově vyskytovat a která se nyní zdají nejen nesnesitelná, ale i zcela neodůvodnitelná. Já dodávám: a neomluvitelná)
[12] Kap. Velká utopie, str.13
[13] Ovšem dlužno konstatovat, že se zde zaměňuje počet vydaných živnostenských oprávnění s počtem skutečně podnikajících osob, které se touto činnosti živí na plný úvazek a žádné jiné příjmy nemají. I manažer pobírající mzdu několik set tisic měsíčně může mít vydáno živnostenské oprávnění (na které si jezdí nakupovat velké nákupy do MAKRA) nebo přes který jednou za čas nechá proběhnout nějaký „kšeftík“ mimo svojí pracovní činnost (a to zde nezmiňujeme případy, kdy mohou tato živnostenská oprávnění sloužit pouze k „praní špinavých peněz“).
[14] Kap. Velká utopie, str.14
[15] Kap. Velká utopie, str.15 – The End of Economic Man (1939), str. 230
[16] Kap. Kdo, komu?, str.53
[17] Kap. Zánik pravdy, str. 84: „Zbavit velkou většinu lidí nezávislého myšlení nepředstavuje nic obtížného. Je však nutno také umlčet i menšinu, která si zachovává sklony ke kritizování“. Proto jsme dnes a denně vystavování tlaku médií, které nám podsouvají v různé míře zmanipulované výzkumy preferencí.
[18] Kap. Materiální podmínky a ideální cíle, str.110