Ing. Iveta Vilímková

Masarykova univerzita

Právnická fakulta

Trest smrti

Zpracoval (i): Vavrušková Ž., Králová M., Vilímková I., Okénkován N.

Datum odevzdání: 

Zadavatel práce:                                                                     

Část 1.

Historie trestu smrti

Autor: Vavrušková Žaneta

1. Úvod

1.1.Proč právě téma Historie trestu smrti

Kat, mučírna, popraviště – to jsou pojmy, které v minulosti naháněly lidem husí kůži a ještě dnes nás při jejich vyslovení tak trochu mrazí. Podrobnosti kolem výkonu hrdelního práva a celkově trest smrti zajímají i mě, ačkoli jinak nemám ráda ani krev, ani násilí. Při zpracovávání tohoto tématu mě především zaujala historie trestu smrti a výkon středověké spravedlnosti zejména v Evropě.

Ještě dnes můžeme celkem běžně narazit na stopy výkonů středověké spravedlnosti. Mnohá česká města mají své Šibenné vrchy, Stínadla a podobné. Ačkoli dnes na nás tyto názvy nepůsobí odstrašujícím dojmem, v minulých dobách měly svůj zlověstný význam, který nebylo radno podceňovat. Na těchto místech totiž často končila životní pouť těch, kteří se z nejrůznějších důvodů ocitli v rukou justice a následně pak v rukou katových. Ve středověku, kdy platily nesrovnatelně přísnější zákonné normy, bylo takových lidí dost. Smrtí se totiž trestaly i zločiny, které dnešní soudy za zločiny ani nepovažují, nebo je postihují velmi shovívavě. Popravy byly prováděny veřejně a většinou byl způsob jejich provádění velmi drastický.

Historie trestu smrti mě zaujala také právě proto, že se podivuji nad tím, jak lidé dokáží být vynalézaví v případě vymýšlení způsobů výkonu trestu. Zde byla snaha o to, aby trest byl co nejbolestivější, nejkrutější a vůbec tresty byly vykonávány obzvlášť bestiálním způsobem. V této souvislosti se mi lidé jeví jako zrůdy bez srdce a citu, zvláště když si uvědomím, že mnozí z odsouzených takto trpěli pouze kvůli „zločinům“, které se v dnešní době jeví jako malichernosti.

Co se týče způsobů výkonu trestu smrti, které byly nebo stále jsou praktikovány, je jich nepřeberné množství. Popisovat všechny podrobněji by bylo velice zdlouhavé, i když zcela jistě velice zajímavé. Proto jsem se zaměřila pouze na některé a to ty, které se těšily největší oblibě hlavně v Evropě. A také na ty, jenž byly užívány zejména v dřívějších dobách a zdají se mi neobyčejně kruté.

Pokud se tedy pokusíme zabývat technikami používanými od samého počátku zjistíme, že z části bylo jejich cílem samo utrpení, aby jím provinilec odpykal svou vinu. Člověk využíval všech znalostí a inteligence, aby umění zabíjet povýšil na nejvyšší stupeň.

Postupem času se trest smrti začal vykonávat humánnějšími způsoby, ovšem pokud se v tomto případě dá vůbec o humánnosti mluvit. Někde byl trest smrti zrušen, avšak i dnes jsou země, a není jich málo, kde se s tímto způsobem výkonu trestu můžeme setkat.

Něco o revoluci na Západě

Když se budeme bavit o rušení trestu smrti, tak například ve Francii bylo jeho zrušení zpočátku spíše nechtěným výsledkem politiky ministerstva zahraničních věcí, jež jménem Francie přijalo různé mezinárodní závazky, jako byla Evropská úmluva o lidských právech a svobodách a posléze bylo zrušení potvrzeno Dodatečným protokolem o trestu smrti.

Bohužel změna názorů na Západě nedokázala přesvědčit ostatní svět, aby se připojil a aby přistoupil na to, že se vzdá hrdelního trestu i pro ty nejzatvrzelejší zločince.

Je vůbec možné naplnit prohlášení listiny lidských práv (světové, regionální i jednotlivých zemí), když se státy přou o to, zda se má nejvyšší trest zrušit, ponechat nebo obnovit? Můžeme jen doufat, že revoluce, která se v tomto směru odehrála v Evropě, se rozšíří i na další kontinenty.

2. Způsoby výkonu trestu smrti

2.1. Rozpárání břicha

Poprava vyjmutím útrob byla velmi oblíbená v severní a střední Evropě. Při trestu rozpáráním se odsouzenému vrazí do břicha zbraň, která pronikne až do útrob. Zatímco Řekové a Římané znali jen prosté rozpárání břicha, v Orientě z něho učinili pomalou a složitou smrt. Otevření břišní dutiny pouze předcházelo vyjmutí vnitřností. V Itálii ve 4.st. byl zaznamenán úvod popravy takový, že odsouzenému předtím, než mu začali řezat a vytrhávat maso, otevřeli břicho a vyjmuli ven šest až osm metrů střev (např. při popravě biskupa Erasma). Kati odsouzeného znehybnili, vyrvali mu vnitřnosti a navinuli je na vrátek. Za náboženských válek ve Francii se protestanti stali specialisty v párání břich katolíků. Obnovili starý perský zvyk a navíjeli útroby na hůl, dokud břicho nebylo zcela prázdné.

2.2 Smrtící půst

Smrt hlady a žízní tvoří důležitou součást několika dalších popravčích technik, jež jsou známé jako „zazdění“, „zanechání na opuštěném místě“, „vsazení do klece“, u nichž se k dalšímu trápení připojuje ještě temnota, postupné udušení a nucená nepřirozená poloha těla.

Smrt nedostatkem potravy ponechávala volné pole té nejzvrácenější a nejkrutější vynalézavosti. Byly vynalezeny masky různých tvarů, které bránily přijímat potravu. V mnoha evropských zemích se nazývali „masky hladu“. Existoval i další prostředek vyhladovění odsouzeného, který spočíval v tom, že mu byl do úst zaveden nástroj zvaný „hruška úzkosti“. Byl železný, měl opravdu tvar hrušky a objevil se v 16.století. Trestaný nemohl křičet, mluvit a samozřejmě ani jíst. Některé typy těchto hrušek nesly ještě ostré hroty.

Například ve Francii za náboženských válek protestanti přivazovali katolíky po dvou, aby se jedli navzájem mezi sebou a nechávali je zemřít hlady. Jako další příklad mohu uvést toto: Artaxerxés II. dal zavřít jednoho řeckého vězně mezi dvě stejné lodice tak, aby měl venku jen hlavu. Pak ho vykrmil a namazal medem, aby přilákal mouchy. „Protože uvnitř bárky dělal vše, co dělá člověk, když se nají a napije, zrodilo se z jeho exkrementů, na něž se dostaly mouchy, nesmírné množství červů a parazitů, kteří mu pronikli do útrob.“ Muž zemřel po 17 dnech nejen hladem, ale i proto, že parazité, kteří pronikli do těla, mu doslova vyžrali vnitřnosti.[1]

Mimojiné třeba španělští republikáni v roce 1936 zalévali svým zajatcům řitní otvor betonem. V Německu byla smrt hladem a žízní v rozsáhlé míře zavedena v koncentračních táborech.

2.3 Uvržení do klece

Tento druh trestu byl oblíben hlavně ve Španělsku a v Itálii, ale byl užíván také např.

v 16. století v Německu a ve Francii za Ludvíka XI. Ve středověké Evropě byla „klec“ vyhrazena zejména duchovním, u nichž se soudci chtěli vyhnout krvavé exekuci. Viník zavřený do železné nebo dřevěné klece býval zavěšen tam, kde byl na očích všemu obyvatelstvu, umíral pomalu hladem a žízní, přičemž smrt mohla přijít až za několik týdnů. Mrtvola zůstávala kleci do té doby, než úplně neshnila a kosti se nerozpadly.

2.4 Pohřbení zaživa

Zahrabání, kdy byl odsouzený zaživa pohřben do země, bylo známo na všech kontinentech a ve všech dobách.

Ve středověké Francii nebývaly ženy věšeny, proto byly pohřbívány zaživa. Teprve počínaje rokem 1449 získaly ženy právo na šibenici, ale musely mít sukni přivázanou k nohám ve výši kolen. Mimojiné záminka k provádění hromadných poprav touto technikou poskytly náboženské války. Ve Švédsku a Dánsku bylo zahrabání zákonným trestem až do konce 16. st. Také zde bylo výsadou žen. Tuto techniku užívali příležitostně i některé nacistické jednotky. Existují i svědectví o podobných případech z Polska a Ruska.

2.5. Rozřezání

Rozřezání spočívá v oddělení údů a vyskytovalo se v několika modifikacích. Někdy šlo o odříznutí jednoho nebo několika údů a odsouzenec pak byl usmrcen nějakým jiným způsobem, např. pověšením, rozčtvrcením, upálením atd. Jindy bylo tělo zcela rozřezáno. Např. u Peršanů tento způsob popravy začínal odříznutím prstů u rukou, poté rukou a paží. Poté přišly na řadu prsty u nohou, uši a nos a nakonec došlo k odříznutí hlavy. Stejný postup byl zaznamenán také ve středověkém Španělsku a v Itálii.

Tereziánský zákoník z roku 1768 upřesňoval: „Odsouzenci bude celé tělo rozřezáno a rozsekáno na čtyři kusy a ty pak budou pověšeny každý zvlášť na hlavní ulici jako odstrašující příklad.“[2] 

Částečné rozřezání bylo výslovně uvedeno ve všech evropských trestních zákonících ve středověku a za renesance. Tento trest obsahoval ještě napoleonský zákoník a usekávání zápěstí ve Francii ustalo až roku 1832.

2.6. Rozčtvrcení a roztrhání

Tento trest spočívá v rozřezání celého těla na malé kousky nebo v postupném vytrhávání kousků kůže a svaloviny, dokud nenastane smrt. Takováto technika se těšila v Anglii královské přízni zejména za krvavé vlády Jindřicha VIII. v 16.st. Král ji po roztržce s Římem používal běžně proti katolickým duchovním. Římané začínali roztrhání často vytržením ňader u žen a kastrací u mužů. Křesťanská martyrologie oplývá bohatstvím příkladů umučení začínajícího takovou amputací. Starý anglický zákoník předpokládal, že srdce a vnitřnosti odsouzeného mu budou z těla vyrvány zaživa a pak uvařeny. I když se tato ustanovení již dlouho nepoužívala, najdeme je v trestních zákonech až do 19. století.

2.7. Rozdrcení

Rozdrcení spočívá v tom, že se pomocí nějaké síly vyvine velký tlak na tělo odsouzence, jenž mu zláme kosti kostry a lebky a rozdrtí nejdůležitější orgány: ledviny, plíce, srdce, takže nastane smrt. I když existuje celá řada variant rozdrcení, můžeme je rozdělit do 3 skupin.

2.7.1. Rozdrcení vahou

Odsouzený byl položen na zem a na tělo se mu nakladly předměty s velkou hmotností, většinou šlo o balvany, mramorové či železné sloupy. Rozdrcením bylo zahubeno mnoho pronásledovaných křesťanů. V Římě a Egyptě nebylo vzácností, že před popravou umístili okolo odsouzence bodce, které mu pak pod tlakem snáze pronikly do těla. Staří Židé užívali tohoto trestu za krále Davida.

2.7.2. Rozdrcení třením a roztrháním

Řekové, Římané a Germáni užívali k rozmačkání drtících a trhajících nástrojů. Za tím účelem zhotovovali velké dřevěné plochy, zatížené často kameny, jež měly po celém povrchu železné háky. Tahali je koňmi a přejížděli jimi přes tělo odsouzence natažené a znehybněné na zemi. Specialitou Římanů byly vozy s velice širokými a těžkými koly, která byla na celém obvodu pokryta háky a břitvami. A třeba v Egyptě dávali provinilce s oblibou do jakéhosi hmoždíře a shora ho tloukli palicí, až z něj zbyly jen cáry.

2.7.3. Rozdrcení postupným stlačováním

Spočívalo v tom, že odsouzený byl pomalu stlačován či lisován, až z něj zbyla jen beztvará hmota. Nejběžnější metoda byla protlačovat odsouzence mezi dvěma kotouči umístěnými nad sebou. Někdy se používala zařízení, která otáčela každým kotoučem v opačném směru.

Tento způsob drcení umožňuje trest „dávkovat“ a celý postup kdykoli zastavit, aby se z odsouzeného vynutilo doznání. K tomuto účelu byly vynalezeny celé mučící procedury, z nichž mohu uvést např. španělské boty sestávající ze čtyř kusů dřeva tvořících jakousi skříňku, která může být na noze vyslýchaného podle libosti stahována provazy, a tak mu drtí vazivo i kosti, zejména kotníky. Ve Francii se užívaly v rámci útrpného práva až do r. 1789.

2.8. Estrapáda

Estrapádu vynalezli v Itálii, kde jí říkali „urlo“, což znamená „sténání, řvaní bolestí“. Používala se hlavně na Sicílii, na Sardinii, v některých německých státech, a dokonce i v Rusku. Ve Francii byla zavedena v 16.st. a používala se hlavně k trestání příslušníků vojenského stavu. Při tomto trestu byl odsouzený vytažen provazem procházejícím pod rukama svázanýma za zády na vrchol stožáru nebo šibenice. Jakmile byl nahoře, nechali ho spadnout, ale ne až na zem. Nárazem při zastavení pádu těla se odsouzenci vykloubily ruce. Někdy kati vymýšleli rafinované zostření trestu. Odsouzence bylo třeba na nohy přivázáno závaží od 60 do 125kg, aby náraz byl ještě prudší. V tomto případě se vykloubily nejen ruce, ale i nohy. U nejtěžších závaží se trestanému leckdy roztrhlo břicho a vnitřnosti vyhřezly. Od vojáků převzaly trest i civilní úřady. Používal se proti tulákům, rouhačům a obecně proti každému, kdo narušil společenský řád. Stupeň viny se měřil hmotnosti závaží zavěšeného na nohách.

Estrapáda byla především exemplárním trestem, ale používala se i jako řádný trest podle soudního rozsudku. Ve skutečnosti nebyla nic jiného než skrytý trest smrti v zemích, kde byl trest smrti dočasně zrušen (např. Rakousko), ovšem s daleko pomalejším a nejistým výsledkem.

2.9. Garota

Znamená pro zardoušení tolik, co gilotina pro stětí, neboť jde o použití jakési „ruční mechanizace“ sloužící k usmrcení oběti. Byla používána pouze ve dvou evropských zemích, v Portugalsku do r. 1867, kdy byl trest smrti za obyčejné trestné činy zrušen, a ve Španělsku. Španělsko používalo garotu po staletí, ale oficiálně ji do svého trestního zákoníku zavedlo až v r. 1870.

Původně odsouzenec při popravě garotou seděl na plošině, jeho paže byly pevně uchyceny a ruce svázány na břiše. Zády se opíral o kolmý sloup. Ve sloupu byl otvor a tím byl protažen konopný provaz, jehož smyčka oběti svírala hrdlo. Oba konce provazu byly na druhé straně sloupu svázány, aby jimi bylo možno prostrčit hůl, jejímž otáčením se smyčka utahovala a odsouzence škrtila. Při tomto primitivním způsobu uškrcení oběť umírala pomalým udušením.

Později se objevil druhý typ garoty, provaz byl nahrazen kovovým řetězem a záhy byl řetěz nahrazen náhrdelníkem sestávajícím z kovového pásku, do něhož byl vetknut šroub se závitem. Šroub procházel skrz celý kůl. Otáčením šroubu se průměr náhrdelníku zmenšoval a odsouzence postupně škrtil. Šroub byl ovládán velkým klíčem a později pákou. Poprava byla stále zdlouhavá, tak se objevil další vynález. Na konec šroubu byla připevněna dvě ramena se zátěží na konce, jejichž pomocí mohl kat šroub prudce roztočit. Rychle otáčející se šroub zlomil tracheu a hrtan. Na kůlu byl navíc ještě výstupek, který zároveň rozdrtil malý mozek. Po roce 1870 vyvezlo Španělsko svou metodu poprav do kolonií a do zemí, které byly kdysi pod jeho vlivem. Garota se tak používala v Bolívii a na Filipínách. Stala se rovněž zákonným prostředkem popravy na Kubě a Portoriku.

Toto byla ukázka z velké škály trestů, které byly užívány, a nyní bych chtěla letmo přiblížit to, jak bylo katovské řemeslo vykonáváno v českých zemích.

3. Katovské řemeslo v českých zemích

Vývoj hrdelní jurisdikce našich měst můžeme sledovat zhruba od 13.st. Feudální vrchnosti stíhaly kriminalitu ohrožující jejich bezprostřední zájmy a postih dalších deliktů svěřovaly poddaným měšťanům. Zatímco královská města měla poměrně samostatné soudy, v poddanských městech byly tyto orgány závislé na vrchnosti a jejích úřednících. Pohybem hrdelní jurisdikce se do 16.st. vytvořila hustá síť několika set městských soudů. Jak v královských, tak i v poddanských městech byla představitelem hrdelní jurisdikce městská rada. Důležitou roli měl také městský rychtář, protože ohledával místa trestných činů, sledoval a zajišťoval provinilce, byl zodpovědný za jejich věznění, účastnil se výslechů a exekucí. Z činnosti hrdelních soudů vzešly mnohé smolné knihy (též černé, krevní, registra tajemství lotrovského). Cenným pramenem hrdelního soudnictví jsou také radní protokoly, jejichž zápisy doplňují a do jisté míry obohacují údaje smolných knih, společně s dalšími písemnostmi umožňují komplexní pohled na praxi hrdelních soudů. Podobné zápisy obsahují také rychtářské protokoly. Vývoj kriminality dokreslují ortelní manuály pražského apelačního soudu, kde je zapsána řada hrdelněprávních procesů. Ortelní manuály částečně odhalují soudní praxi, ukazují sociální postavení obžalovaných a žalobců, poskytují některá fakta pro sledování vývoje městských soudů.

V prvních desetiletích pobělohorské doby došlo k dočasné stagnaci hrdelních soudů, což se projevilo jejich úbytkem. Od 2.pol.17.st. je zřetelný jejich nový rozvoj. Od sklonku 17.st. také zesílil vliv krajských hejtmanů. V roce 1707 byl vyhlášen hrdelní řád Josefa I. (Constitutio criminalis Josephina), podle kterého měly nadále působit pouze ty hrdelní soudy, jež dosud vykonávaly svou činnost na základě zvláštního privilegie, léna nebo starého obyčeje.

V průběhu 1.pel.18.st. se diskutovalo o reorganizaci městských soudů. Došlo ke snížení počtu hrdelních soudů a v rámci josefinských reforem došlo k další reorganizaci. Na sklonku 60.let 18.st. byl vydán hrdelní řád Marie Terezie (Constitutio criminalis Theresiana). Tato právní norma byla zastaralá již v době svého vzniku, protože zachovala útrpné výslechy i kruté tresty. Skutečným pokrokem byl až Všeobecný zákoník o zločinech a trestech na ně císaře Josefa II. z roku 1787. Sice zachoval bití i vypalování cejchů, ale vycházel ze zásady úměrnosti mezi společenskou nebezpečností trestného činu a přísností trestu, který neměl již charakter pomsty, ale měl sloužit k převýchově pachatele.

4. Popravy v Čechách a na Moravě

V průběhu deseti staletí skončil na popravištích život tisíců obyvatel českých zemí, skutečných delikventů, ale i nevinných obětí tehdejší justice.

Vybrala jsem pouze některé zajímavé případy, které se pokusím popsat. Smutné osudy lidí můžeme sledovat v písemných pramenech od 11. st. V té době, jak vypráví kronikář Kosmas, usiloval německý panovník Jindřich III. o těsnější připoutání Čech k říši. Narazil však na odpor knížete Břetislava I. Po neúspěšném jednání následovalo v srpnu 1040 tažení německého vojska na naše území. Zatímco jedna část byla poražena ve Všerubském průsmyku, druhou zrádně vpustil do země správce bílinského hradu Prkoš. Na svůj čin doplatil, neboť „…kníže rozhněvav se dal mu vyloupati oči, utíti ruce i nohy a hoditi ho do hlubin řeky“.[3]

Když bylo v roce 1130 odhaleno spiknutí proti knížeti Soběslavu I. dostali se iniciátoři vraždy se svými pomocníky do rukou mistra ostrého meče. Mnich sázavský ve své kronice líčí, že jeden delikvent „…sám sebe i jiné vlastními ústy obvinil, byl potom s druhy vyveden z rady a druhého dne byly jemu, jeho bratru Střezimírovi a jednomu lékaři usekány na tržišti všechny údy. Výše řečení dva synové ďáblovi podstoupili neslýchaná muka: byli totiž těsně vpleteni do kola, oči jim byly vyloupnuty, ruce a jazyk uříznuty a s přelámanými hnáty položeni na sloupy k jejich smrti přichystané, bídný život skončili“. Z kroniky se dále dovídáme, že jiní účastníci spiknutí byli odkázáni k božímu soudu (ordálu) a museli přejít rozžhavená železa. Tímto způsobem byla „zjištěna“ jejich vina, a tak je neminul hrdelní trest, kat je sťal na náměstí sekerou.[4]

Koncem srpna 1571 byl v Šamonicích poblíž Písku zákeřně zavražděn rytíř Ludvík Lorecký ze Lkouše a jeho dvě děti. Podnět k tomuto činu dal místní rychtář Petr Dulík, pod jeho vedením vraždilo dalších šest osob. Všichni se brzy dostali do vězení a v blatenské mučírně se postupně přiznávali k hrdelnímu zločinu. Je nabíledni, že jim soud vyměřil zostřené tresty smrti, exekuce se konaly koncem září v Blatné. v kronice Marka Bydžovského z Florentina čteme, že nejhůře dopadl Petr Dulík: „…katové jej vzali a vedli jej k tomu rumpálu, který byl k tomu připravenej a svlékše ho z rubáše, opásali jej jakejmsi hadrem, a tak ho na ten rumpál položili, přivázavše ho několika řetězy v půli, za hrdlo, za ruce i za nohy, a tak jej pekli. A Jíra, kat táborský, maje kropáč, vomáčel jej v vroucí smole, tím ho kropil a potíral, a když se to sprejštilo, tehdy to z něho strouhákem k tomu přistrojeným strouhal, a to trápení jeho trvalo k půlhodině. Potom přijel pan hejtman krajský, pan Bohuslav Malovec, kázal mu konec učiniti. Tu katové nametavše pod něho slámy, jej zadusili, neb jest ještě živ byl. A jistě že jest musil býti trpělivý, neb co sou jej tak pekli, nic neřekl, ani nekřičel“.[5]

5.Závěr

Při zpracování tohoto tématu jsem se pokoušela poukázat hlavně na krutost lidských bytostí a na to, kam až je člověk schopen zajít proto, aby bylo učiněno „spravedlonosti“ zadost. Tedy pokud se vůbec dá o spravedlnosti hovořit. Z pohledu dnešní civilizace asi nikoli, ale každá doba má svá vlastní pravidla, která by měla být dodržována, tedy i ta středověká, ačkoli se mohou jevit jako nesmyslně tvrdá.

5.1. Trest smrti – PRO a PROTI

Jsou trestné činy, které považuji za zcela neodpustitelné, zkrátka za ty nejhorší. Mezi takové mohu uvést v prvé řadě dětské oběti trestné činnosti. Při sledování zpravodajství, kdy padá zmínka o znásilněném, zabitém nebo sexuálně zneužívaném dítěti mě jako jistě spoustě lidí proběhne hlavou, že pachatel by si zasloužil smrt. Ale pokud se nad tím hlouběji zamyslím, beru v tomto případě smrt jako východisko od problému pro toho, kdo trestnou činnost vykonal. Tedy smrt může znamenat útěk od problému a ulehčení situace pro obviněného. Mnohem horší trest by byl, kdyby byl nadosmrti uvězněn a po celý zbytek života se potýkal s tím, co spáchal. Můžu říci, že doživotní trest je trestem přísnějším, než trest smrti.

U odsouzených k doživotnímu trestu by ovšem musela být záruka, že se skutečně již na svobodu nedostanou a společnost nebude ohrožena jejich chováním a jednáním.

 Pokud někdo tvrdí, že věznění vrahů je zbytečně drahé, tak si myslím, že je jen špatně využita pracovní síla. Nevidím důvod, proč by nemohli být doživotně odsouzení trestanci efektivně využiti, aby výkon jejich trestu nebyl pro stát drahou záležitostí.

Ve státech, kde trest smrti nebyl zrušen se argumentuje tím, že trest smrti je pojistkou toho, že zločinec je takto zaručeně zneškodněn a je zabráněno dalšímu spáchání např. vraždy. Někteří zastánci trestu smrti tvrdí, že trest smrti je pro ostatní, jež podobný čin (vraždu) plánují, odstrašením. Avšak vraždu nekoná jen člověk, který si ji naplánoval pro peníze, nebo ten, který se chce zbavil konkurence. Vrazi jsou častokrát psychicky narušené osoby, které buď neplánují, nebo nejsou schopni kontrolovat své jednání. Pro tyto osoby nemůže dle mého názoru fungovat odstrašující případ v podobě trestu smrti někoho, kdo již vraždil.

Humanitární zásady mezinárodního práva zakazují popravoval duševně nemocné pachatele. Nezbývá tedy nic jiného, než je zavřít do vězení nebo podobného zařízení. Pokud je zde tedy přesvědčení, že takto lze společnost ochránit před opakováním trestného činu duševně nemocným člověkem, je zde otázka, proč by tato možnost nemohla být účinná i pro „normální“ zločince.

Dále existuje problém justičních omylů, které nelze vyloučit. V tomto případě je situace zvláště krutá, protože se zde trest smrti jeví jako absolutně nezvratný, nenapravitelný a neodčinitelný. Chybné rozsudky a omyly provázejí trestní právo jeho celými dějinami a dochází k nim i dnes. A pokud úplatkářství je hojně zastoupeno na nejrůznějších úřadech, proč by nemohly být akceptovány u osoby oprávněné při rozsudku trestu? Různé mafie jsou ochotny zaplatit vysoké částky za zlikvidování nepohodlné osoby. Je zde tedy pravděpodobnost, že by mohli umírat i nevinné osoby.

Pokud bych vzala v úvahu trest smrti za vraždu úkladnou a surovou, jeví se mi tento trest jako spravedlivý, ale také nám na druhou stranu může připadat, jako bychom se postavili na úroveň vraha. Ale my přeci ceníme život výš než vrah, a proto bychom ho neměli nikomu brát.

5.2.Shrnutí

Pro trest smrti bych byla pouze v případě, že by byla právní úprava natolik dokonalá, že by nebylo možno ji zneužít. Dále by také muselo být stoprocentně zabráněno justičním omylům. Ovšem toto je zcela nemožné, alespoň dle mého názoru, a proto tedy musím konstatovat, že i když jsem původně byla pro trest smrti nyní, po důkladnějším prozkoumání věci, můj názor není již tak jednoznačný.

Použitá literatura:

1.      Historie trestu smrti,

     Monestier M.

přeložil Vladimír Čadský

vydalo nakladatelství Rybka Publishers v Praze roku 1998

vydání první

2.      Dějiny českého státu a práva do roku 1945,

Karel Malý a kol.

vydalo nakladatelství LINDE Praha a. s. roku 1997

154. publikace

3.      www.maturita.cz [citováno 11. 3. 2006]

4.      www.trestnipravo.juristic.cz [citováno 20. 3. 2006]

5.      www.trest-smrti-capital-punishment.najavo.cz [citováno 26. 3. 2006]

6.      www.cesky-jazyk.cz [citováno 26. 3. 2006]

Část 2.

Historie trestu smrti

Autor: Králová Martina

1. Úvod

2. Trest, trest smrti, viděno dnes a dříve

Snad každý člověk, který kdy okusil bezpečí,  jenž skýtá pevný řád stanovený zákonem, by na otázku, zda je trest jako takový nutným prostředkem k zajištění stability společnosti, odpověděl bez zaváhání ano. Kdybychom se ale zeptali jaký trest je uměřený spáchanému zločinu, dejme tomu krádeže chleba dnes a za velkého hladomoru ve středověku, odpovědi by se diametrálně lišily. Není tomu jinak ani v případě výjimečného trestu.

V minulosti se na trest pohlíželo stejnými měřítky jako dnes, měl sloužit k eliminaci nechtěných živlů ve společnosti, k odstrašení od případné recidivy pachatelů a to zásluhou tzv.mrzačících trestů. Lví podíl na eliminaci nových případných pachatelů měl právě hrdelní trest, který byl často velmi krutý hlavně kvůli „výchovným“ prostředkům. Bylo pravidlem, že i za nám v dnešní době naprosto nepodstatný a malicherný ba často i současným právem netrestaný přečin proti morálce společnosti, následoval velmi krutý hrdelní trest. Uvedla bych to třeba na příkladě cizoložství. V dnešní moderní společnosti je to stále přečin proti morálním hodnotám nikoliv však proti právu. V tomto ohledu lze brát v potaz pouze určitou „vyspělejší“ část světa, neboť v některých zemích jako například Spojené Arabské Emiráty je cizoložství stále považováno i za přečin proti právu.

Kdybychom se podívali na definici trestu smrti, tak jak jsem to udělala já, když jsem nahlédla do Ottovy všeobecné encyklopedie, našli bychom jeden význačný prvek, který odlišuje výjimečný trest historický a současný a to, že je to „trest ukládaný jako nejpřísnější možná sankce pachatelům nejzávažnějších trestných činů.“[6] Právě nejzávažnější trestné činy by mohly sloužit jako katalyzátor při diskusi zda je trest smrti oprávněný či nikoliv. Z historického hlediska je jasné, že současné trestné činy, který by zasluhovaly popravu by se v poměru k těm historickým značně zredukovaly a to pouze na vraždu.

2.1 Starověké Řecko

Vůbec nejvýznamnější počin, který lze Řekům připsat je vznik demokracie. I přestože tato kultura mnohé přinesla budoucím generacím, sama ve svých prvopočátcích sklouzávala k tyranii a mocnářství. Jako příklad by mohly sloužit Drakónovy zákony.  

Tento zákoník ukládal trest smrti téměř za všechny delikty a byl nesmírně přísný. Zde by mohla znovu zaznít otázka nejzávažnějšího trestného činu, který zasluhuje smrt. Ve svém díle totiž Drakón ukládá výjimečný trest dokonce i za krádež hlávky zelí. Plutarchos se k tomuto zákoníku vyjádřil slovy: „ Téměř ke všem přečinům byl přiřazený jediný trest, a sice trest smrti, takže i ti, kteří byli odsouzeni zbytečně, byli vydáni na smrt, a ti, kteří ukradli salát nebo ovoce, dostali stejný trest jako ti, kteří se dopustili svatokrádeže nebo vraždy. Proto Demades v pozdějších dobách udeřil hřebík na hlavičku prohlášením, že Drakónovy zákony nebyly psané inkoustem, ale krví. A říká se, že sám Drakón na otázku, proč za většinu deliktů stanovil trest smrti, odpovídal, že podle jeho názoru si jej zaslouží menší delikty a pro ty větší už těžší trest bohužel není.“

Druhý relativně mírný trest, který Drakón ukládal za podle něj ne tolik závažné zločiny jako např.zabití v afektu nebo neúmyslné zabití, byl exil.

2.2 Starověký Řím

Pro Řím je typické přejímání řecké kultury, vztah k právu nevyjímaje. Za zločiny byly ukládány tyto tresty: poprava, vyhnanství, tělesný trest, vězení a pokuta.

 „Nejvyšší sankce (summum supplicium), tedy trest smrti, se velice zřídka ukládal římským občanům nebo alespoň jeho vyšším vrstvám. Pro otroky, cizince a dokonce i pro občany nízkého původu existovala celá řada hrdelních trestních činů. Například žhářství se obvykle trestalo vyhnanstvím, ale za žhářství za účelem rabování ve městě bylo možné vynést rozsudek smrti.“[7]

2.2.1 Římská spravedlnost

Jak již název napovídá, jednalo se o trest, který byl velkou měrou využíván  v Římě.

I přestože byl tento trest, spočívající v podříznutí hrdla, velmi rozšířený, nikdy se mu nedostalo té pocty být kodifikován v trestním zákoníku jako jeden z hrdelních trestů. V tomto způsobu popravy bychom mohli vypozorovat jisté podobnosti se stětím, které bylo hojně užíváno hlavně za středověku a později i novověku ovšem s jistými inovacemi. A to, že oběť taktéž umírala vykrvácením, zapříčiněným násilným přetnutím krkavice a průdušnice a tím pádem nedostatkem okysličené krve proudící do mozku. Římská spravedlnost sloužila hlavně k mimosoudním popravám, ale největší slávy se jí dostalo za časů gladiátorských her, kdy v případě, že se lid rozhodl neušetřit gladiátora, který prohrál svůj život, musel mu jeho spolubojovník na císařovo vyzvání, palec směřující dolů a zvolání Jugula, proříznout hrdlo.                                                

Samotné usmrcení se odehrávalo podle zavedených ceremonií. „Dav se ztišil, vítěz odhodil štít a přistoupil s mečem v ruce k poraženému, který zaujal polohu, při níž jedním kolenem klečel na zemi a chytil se vítězovy nohy, aby mu poskytla oporu. Vítězný gladiátor pak uchopil jednou rukou přilbu poraženého, aby mu podržel hlavu, a zabořil mu meč do hrdla tak, že ostří projelo pod podbradníkem přilby.“[8]

Římané užívali tohoto trestu také proti poraženým nepřátelům anebo vzbouřencům v legiích. Například císař Maxmilián nechal losem určovat každého desátého legionáře, který se provinil odmítavým postojem k obětování bohům z důvodu křesťanského vyznání a následně je nechal popravit právě tímto způsobem. Stalo se tak hlavně z důvodu velkého počtu provinilců.

Jistě nebude žádným překvapením, když uvedu, že ani neviňátka nebyla žádnou výjimkou, a za časů Hérodotových jich nemálo sešlo ze světa právě tímto způsobem. Dokonce i Hérodotův syn. K této události se vztahuje jedna velmi slavná věta, pronesená Augustem: „Je lepší být Hérodotovým vepřem než synem.“

S vývojem techniky začal tento kdysi oblíbený trest upadat v zapomnění. Meče se staly příliš neforemné, těžké a dlouhé pro vykonání takovéto popravy do té míry, že se podřezání stalo doménou lapků a pouličních živlů.

3. Techniky trestu smrti

3.1 Zvířata jako nástroj popravy

Lidská vynalézavost a krutost nezná mezí. Už pro samu skutečnost, že zvířata, která v žádném případě nejednají ze msty nebo snad pro odměnu za vykonanou práci byla používána jako nástroj k popravě lidí už od počátku lidstva. Předhazování odsouzenců zvířatům byl trest rozšířený po celém světě- v Orientě, Evropě, Africe, Japonsku i Číně. Vůbec nejpotupnější bylo použití psů, kteří roztrhali tělo nešťastníka. Tuto techniku měl ve velké oblibě například asyrský král Aššurbanibal, který takto předhazoval viníky svým dogám. V Egyptě se stalo velmi oblíbené tzv. plavání v řece s krokodýly, v Itálii a Kartágu pro změnu nechávali odsouzence drtit pod nohama slonů popřípadě je nabodávat na jejich kly. Raritu mezi popravami pomocí zvířat zavedla malgašská královna Ranavolona I., přezdívaná ženský Nero, která velmi ráda  sledovala oběti škrcené ve smyčkách obrovských anakond. Jedny z nejznámějších trestů, při nichž hrály nejdůležitější roli zvířata a to koně, byly např. usmýkání k smrti anebo roztrhání čtyřmi koňmi. Tyto tresty mají svůj původ už v pravěku a to v Germánských zemích. Užívalo se jich hlavně vůči ženám. Ty byly přivázané za vlasy ke koňskému ohonu a taženy tak dlouho dokud nevypustily duši. Podle legendy se traduje, že takto byla popravena královna Brunhilda.

Slavná poučka jiný kraj jiný mrav zde však neplatí. Tento trest smrti byl používán v různých obměnách po celém světě, v Indii ho vykonávaly sloni nebo voli, v Arabských zemích velbloudi …atd.

Ne vždy bylo však zapotřebí velkého zvířete. Mistry v tomto oboru se stali Římané a Číňané.  „Odsouzenec k utopení („leceus“) byl před vhozením do vody zašit do koženého pytle s opicí, kohoutem, psem, kočkou nebo hadem…úkolem bylo přivodit odsouzenému co nejhlubší rány, pokousat ho.“[9] Vůbec nejmarkantnější použití malého zvířete jako nástroje byla krysa ve službách katů. Tohoto hrůzného trestu se užívalo v Číně. Velmi podrobně ji popsal čínský kat Mirbeaua ve své knize Zahrada muk. Tato metoda spočívala v tom, že odsouzenci byl na hýždě připevněn pomocí kožených popruhů velký hrnec a do něj byla malým otvorem vstrčena krysa. Stejným otvorem byl vstrčen i rozžhavený pohrabáč, který krysu natolik vystrašil, že hledala jediný možný východ z jinak hermeticky uzavřeného prostoru, hrabala a kousala, čímž způsobila odsouzenci velmi vážná zranění a krvácení tak silné, že původní metoda čínských mučitelů přirozeně přešla v metodu velmi krutého trestu smrti.

Pro milovníky Římské historie jistě nebude žádnou novinkou skutečnost, že Římané měli tento trest velmi v oblibě. Nejvíce ho však proslavil císař Nero, který nechával křesťany předhazovat vyhladovělým šelmám, hlavně lvům a tygrům bez ohledu na vinu, nevinu, anebo snad věk. „ Odsouzenci napřed obešli amfiteátr s cedulí na krku, na níž byl napsán důvod jejich odsouzení, pak teprve byla vpuštěna zvířata.“ [10]  Nebyly to pouze kočkovité šelmy, které zabíjely rychle, ale i medvědi, býci, hyeny nebo vlci, kteří prolévali krev pro potěšení Římanů. Vůbec nejhorší bylo stát se obětí vyhladovělého medvěda, který zabíjel velmi pomalu. Občas se stávalo, že zvíře neprojevilo patřičnou touhu odsouzence zabít ať už byly důvody jakékoliv. Jednou se dokonce přihodila velmi zvláštní věc, kdy byl k trestu smrti odsouzen římský otrok, který prý na svém útěku potkal lva a vytáhl mu z tlapy trn, následně ho ale chytili stejně jako lva a oba se znovu setkali v cirku. Tehdy se ale podle líčení dramatika Gelluse mělo odehrát srdceryvné drama, kdy lev chránil člověka a nechal se hladit jako by ani nebyl divoké zvíře. Otrok prý dostal milost a směl si lva ponechat.

3.2 Ukřižování

Vynálezci tohoto trestu byly Féničané někdy kolem roku 1000 p.n.l.. Později byl převzat Řeky, Egypťany, Peršany, Římany a dalšími národy.

Původně byl trest ukřižování vyhrazen otrokům nebo velkým zločincům, ale proslul hlavně díky křesťanům. K prvnímu ukřižování v Římě prý došlo již za posledního etruského krále Tarquinia Superba.

„Kříž, který se k tomuto trestu užíval, tvořily dvě nebo tři břevna, někdy i čtyři, pokud byla oběť ukřižována do čtverce. Některé kříže měly tvar písmene T, jiné X nebo Y. Kříž tvaru T se někdy používal v obrácené poloze, takže hlava odsouzeného směřovala dolů. Tento trest byl vyhrazen buřičům. Byl takto ukřižován apoštol Petr, prý na vlastní žádost, protože se pokládal za nehodna, aby byl ukřižován ve stejné poloze jako Kristus. Císař Nero jeho žádosti vyhověl, jiným mučedníkům ji však odepřel.“[11]

Kříži ve tvaru písmene X se říkalo Svatoondřejský jako pocta svatému Ondřejovi, který na něm zemřel. Tohoto kříže hojně užívali Féničané. Vůbec nejznámější člověk, který byl kdy ukřižován, byl Ježíš Kristus Nazaretský, jeho smrt popisovaná v bibli prý odpovídá historickým zprávám. Často se totiž stávalo, že odsouzenec si musel nést svůj vlastní kříž a v průběhu cesty byl bičován, jinak tomu nebylo ani u Krista. Částečně milná je ale domněnka, že mohl být přibit za dlaně. Tak tomu totiž nikdy nebylo, neboť svalovina v dlaních je příliš slabá na to, aby udržela váhu celého těla a v případě, že se k tomu skutečně došlo, ruce se za okamžik z kříže utrhly. Proto byli odsouzenci vždy přibýváni v zápěstí, kde se nacházela mezera mezi kostmi, do které mohl hřeb lehce proniknout, aniž by přerazil kosti. Taktéž historici vyvracejí domněnku, že nohy oběti mohly být opřeny o dřevěný klín. To by totiž popíralo princip usmrcení, který jak se mnozí dodnes milně domnívají nespočíval v poslední ráně do srdce, ale v postupném udušení. V případě, že by klín pod nohama skutečně byl, oběť by se mohla lehce nadzvednout a nadechnout se. „Ukřižovaný mohl dýchat jedině tak, že se pokoušel přitáhnout za paže. V poloze v jaké byl, kdy ho navíc ještě držely hřeby, jež mu způsobovaly prudké bolesti, docházelo velice rychle k prudkým stahům všech svalů, zatímco hrudní koš plný vzduchu se nemohl vyprázdnit.“[12]

Pro krutost, která šla ruku v ruce s tímto trestem existoval i předpoklad jakési humanity v podání nápoje otupujícího smysly. Tuto myšlenku potvrzuje i bible, která říká, že i Kristovi byl před ukřižováním podán pohár s vínem, do kterého byla přimíchána droga. Samozřejmě se tak nestávalo vždy, stejně jako milost v podobě uškrcení před upálením nebyla povolena každému. Vzpomeneme- li si na Nera a jeho hořící pochodně z lidských těl na křížích, asi nás nikoho ani nenapadne, že by tento císař kdy projevil špetku lítosti v podobě omamného dryáku. Stejně tak rána z milosti, jak se nazývalo bodnutí do hrudi, které mělo odsouzeného usmrtit nebyla vždy tím, čím by měla být. Kat mnohdy minul srdce a chudákovi na kříži tak přidal další bolest.

   „Ukřižování jako způsob popravy bylo zrušeno po nástupu křesťanských císařů, pro něž byl kříž symbolem Kristova utrpení. Obraz kříže se pak stal kultovním symbolem v řecké i latinské církvi. Kříž zprvu popravčí nástroj, se stal symbolem vykoupení.“[13]

3.3 Stažení z kůže

Tato procedura se v průběhu dějin stala jedním z hrdelních trestů. K samé dokonalosti jako mnoho dalších odporných praktik ji dovedli Peršané. Princip spočíval ve stažení kůže buď po částech nebo celé z těla odsouzence za plného vědomí. Traduje se dokonce i legenda o tom, že se bůh Apollón vsadil s vynálezcem flétny hudebníkem Marsýasem o to, který z nich umí lépe hrát na lyru. Trestem pro toho kdo prohraje mělo být stažení z kůže. Tento hudební sedánek se stal nakonec osudným Marsýasovi, jehož Apollón přivázal k borovici a zaživa stáhl z kůže. Byli to Peršané, kdo vynalezli speciální způsob stahování, kdy byla kůže rozřezána na deseticentimetrové proužky, pásky, destičky, cáry nebo klečka…

3.4 Koňská spravedlnost

Roztrhání koňmi je další z řady velmi krutých trestů známých již od dávných dob a praktikovaných po celém světě s ohromným zanícením. Jeho zvláštností je, že působí zároveň na všechny čtyři údy.  „Michelet v dějinách Francie píše: Čtyři končetiny nebo spíš jen čtyři kosti táhly čtyři koně každý jinam. Čtyři muži, kteří na nich seděli, je bodali ostruhami a koně napínaly strašně provazy, ale svaly držely. Musel přijít kat se sekerou a naseknout maso shora i zdola. Teprve pak se koním podařilo nešťastníka roztrhnout.“ [14] V této ukázce je jasně vidět, že ne vždy se poprava povedla podle přání. Záleželo na fyzické stavbě odsouzence a také schopnosti pomocníků kata ovládat správně zvířata. V tom bylo celé umění koňské spravedlnosti.  Nebyla to však jenom zvířata, která byla nástrojem v lidských rukách, stejně tak dobře sloužily i stromy, které se nepřirozeně ohnuly a k jejich větvím byly připevněny odsouzencovy údy. Poté byla přeseknuty lana, která poutala ohnuté stromy, ty se prudce vymrštily a utrhaly tak odsouzenci údy, že z něj zbylo jen torzo.

3.5 Smrt na malém ohni

Tento trest byl dá se říct předchůdcem svého oblíbenějšího sourozence upálení, které bylo hojně užíváno hlavně ve středověku a to v čarodějnických procesech, České země nevyjímaje.

S jistotou můžu říct, že byl daleko krutější než samotné upálení, už jenom proto, že při upálení člověk umíral zadušením a utrpení nebylo tak dlouhé. Techniky exekuce jako např.smažení, opékání a pražení nás natolik znechucují, že si ani nedokážeme představit, že by tak mohl trestat jeden člověk druhého.  Trest spočíval v udržování malého ohně, který se dal regulovat a způsobení co největší bolesti oběti, která na následky poranění vždy umírala.

Jednou z obětí měl být i Vavřinec, k němuž se váže jistá legenda. „Vavřince napřed zbičovali metlami do krve, utrhli mu nehty a vyrazili zuby, ale nakonec jej položili na rošt a zapálili pod ním uhlí, aby se pomalu pekl. Podle tradice Vavřinec až po hodné chvíli katovi řekl. „Copak nevidíš, že už mám maso po jedné straně dost opečené, obrať mě na druhou.“ A když ho obrátili na druhou stranu, řekl katovi: „Už je to dost propečené, můžeš jíst.“ Pak umřel.“[15]

4. Závěr

4.1 Shrnutí

Snažila jsem se v této práci vypíchnout určité zajímavosti, které nejsou až tak příliš známé a přispívají k všeobecné zmatenosti. Stejně tak bylo zajímavé podívat se na problematiku lidského barbarství očima moderního člověka, žijícího v demokratické společnosti, kde je navíc trest smrti zakázán. Troufám si tvrdit, že kdokoliv si přečte knihu od pana Monestiera zjistí, že techniky trestu, které se používaly dříve a dnes bychom je odsoudily jako barbarské,  částečně přežívají i dnes, pouze s přívlastkem humánní. Co je a není humánní je ovšem otázka názoru. Jednoduše totiž můžeme přirovnat historické škrcení k plynové komoře, kde vlastně nejde o nic jiného než zamezit mozku dostatek okysličené krve a tím pádem způsobit smrt, anebo třeba smrtící injekci bychom mohly snadno přirovnat k jedu, o trestech jako stětí, ubičování nebo ukamenování, které jsou užívány do dnes ani nemluvě.

Použitá literatura:

Monestier, Martin, Historie trestu smrti, Praha : Nakladatelství Rybka Publisher, 1998.

Lyons, Lewis, Historie trestu. Praha : Nakladatelství Svojtka & Co., 2004.

Ottova všeobecná encyklopedie.  Praha : Ottovo nakladatelství s.r.o., 2003.

Část 3.

Trest smrti a současnost

Autor: Vilímková Iveta

1. Trest smrti – svět v současnosti

Trest smrti je zřejmě starý jako lidstvo samo, najdeme o něm zmínky v nejstarších písemných památkách. Drakonické, ale jasné tresty, často smrti, za různé zločiny stanovuje například Starý zákon v druhé knize Mojžíšově. V křesťanských zemích se popravovalo v různých dobách za různé přečiny a nedá se říct, že se postupem času stávaly trestní řády méně přísnými. V 15. století například v Anglii znali 7 druhů těžkých zločinů, za které se popravovalo. Na počátku 19. století bylo 200 zločinů, za které byli jejich pachatelé trestáni šibenicí. Trest smrti dosud zrušilo 87 zemí. Zemí, které zatím zrušily trest smrti za všechny zločiny, je 75. Pak jsou země, které zrušily trest smrti za běžné zločiny, to znamená že, můžete být popraven jen za něco výjimečného, třeba za vraždu prezidenta nebo za zločiny v době války. Takových zemí je 13. Kromě toho jsou státy, kterým říkáme "abolicionistické[16] v praxi". Je jich 20, mají sice trest smrti zakotven v právním řádu, ale za posledních deset let nikoho nepopravily. A pak jsou země, které si zachovávají trest smrti a stále jej vykonávají, a těch je 87. Většina zemí na světě tedy trest smrti buď zrušila, nebo jej neuplatňuje, kromě výjimečných případů. Podle Pat Wilkinsonové[17], která vede v mezinárodní centrále organizace Amnesty International zasazující se o lidská práva tým, který monitoruje situaci ohledně trestu smrti po celém světě, trend směřuje k celkovému zrušení trestu smrti [2]. Nejlidnatější země především v Asii trest smrti zachovávají, kromě Číny a Indie jde například o Indonésii, Filipíny, Japonsko, obě Koreje apod. A potom je tu případ Spojených států, země, kde na počátku sedmdesátých let 20. století Nejvyšší soud trest smrti zrušil, v průběhu několika let jej však znovu zavedlo 38 z 50 amerických států. Každý rok jsou ve světě popraveny či na smrt odsouzeny stovky lidí. V loňském roce hrály v uplatňování tohoto nehumánního a neefektivního trestu opět prim Spojené státy, Čína, Irák a Vietnam, kde bylo vykonáno dohromady zhruba osmdesát čtyři procent všech poprav. Celosvětově bylo v roce 2003 popraveno celkem 1 146 osob a nejméně 2 756 bylo na smrt odsouzeno. Ve Spojených státech bylo popraveno 65 lidí, ve Vietnamu 64 a v Číně dokonce 726 osob. Skutečná čísla rozsudků mohou být přitom mnohem vyšší, neboť uvedené údaje zahrnují pouze případy známé Amnesty International. Například oficiální počet poprav vykonaných v Číně je 726, zatímco jiné zdroje hovoří až o 10 000 osob popravených každý rok.

V roce 2004 byly ve světě popraveny téměř čtyři tisíce lidí, oficiálně to bylo 3797 lidí. Drtivou většinu poprav nařídili a vykonali v Číně. Druhý nejaktivnější stát ve vykonávání absolutního trestu je Írán [4].

Nejvíce poprav provedli v roce 2004 v Číně, ostatně jako každý rok. Oficiálně to bylo 3400 exekucí, neoficiálně se ale může jednat až o 10 tisíc mrtvých. Druhým v pořadí je Írán se 159 popravami, následuje Vietnam se 64 a USA s 59.

Amnesty International[18] je jedním z členů koalice bojující za zrušení trestu smrti. Podle ní je tento trest krutým a nehumánním prostředkem vlád, které jeho uplatňováním porušují základní právo na život. Alarmující je také velké riziko nezvratnosti a nemožnosti nápravy v případě justičních omylů. Jen ve USA byla za posledních třicet let po přezkoumání prokázána nevina u více než stovky lidí odsouzeným na smrt [1].

Ve více než polovině zemí světa (přes 100 zemí) je dnes trest smrti zrušen. Studie Amnesty International ukazují, že celkem sedmdesát osm států zrušilo trest smrti pro všechny trestné činy. Ve dvaceti čtyřech zemích sice trest smrti stále platí, za posledních deset let ale nebyl žádný rozsudek vykonán. Jen za poslední desetiletí trest smrti zrušilo 30 států. Mezi státy, které od roku 1990 zrušily trest smrti patří například JAR, Mozambik, Kanada, Hong Kong, Nepál, Bulharsko, Estonsko, Polsko nebo Ukrajina. Nová studie Amnesty International znovu prokázala, že trest smrti není efektivním funkčním prostředkem, který by předcházel páchání trestných činů. Například v Kanadě, dvacet šest let po jeho zrušení, klesl počet zavražděných o čtyřicet procent. Trest smrti se tak stává jakousi odplatou, ne však preventivním opatřením, a samotnou myšlenku spravedlnosti tím proto popírá.

Znovuzavedení již zrušeného trestu smrti je ve světě výjimečné – ze 40 zemí, které nejvyšší trest od roku 1985 zrušily, se k němu vrátily pouhé 4, navíc zatím jen teoreticky (např. Gambie a Papua Nová Guinea).

Dalšími státy, kde dosud mají trest smrti, jsou Kuba, Írán, Japonsko, Saudská Arábie, Demokratická republika Kongo, Nigérie, Pakistán, Jemen …..

Mimořádné postavení mají v kategorii států, praktikujících trest smrti, Spojené státy americké. Trest smrti je uzákoněn ve 38 státech Unie (např. na Aljašce, Havaji, Iowě, Minnesotě, Rhode Islandu, Winconsinu nebo Nové Dakotě…) USA patří nejen k nejčastějším vykonavatelům trestu smrti (např. v roce 1999 bylo popraveno 98 lidí), ale také vede žebříček poprav uskutečněných na odsouzených, kteří byli v době spáchání zločinu mladší 18 let (13 popravených od roku 1990). Amnesty International navíc upozorňuje na potenciální vysokou míru justičních omylů – od roku 1973 bylo v USA více než 85 lidí od trestu smrti osvobozeno poté, co vyšla najevo jejich nevina.

2. Přehled států, které v poslední době obnovily trest smrti [3]:

Irák - Prozatímní irácká vláda tak učinila 8. srpna 2004; týká se některých zločinů včetně vraždy, únosu, ohrožování národní bezpečnosti a distribuce drog (trest smrti pozastavily americké okupační úřady po svržení iráckého prezidenta Saddáma Husajna v dubnu 2003).

Srí Lanka - Moratorium na trest smrti vyhlášené v červnu 1976 skončilo v listopadu 2004 a trest smrti byl za znásilnění, vraždu a za obchod s narkotiky obnoven. 

Přehled států, které trest smrti zrušily úplně nebo až na výjimky během posledních pěti let:

2000 - Pobřeží slonoviny a Malta trest smrti zrušily pro všechny zločiny; Albánie jej zrušila až na výjimky.

2001 - Chile až na výjimky zrušilo trest smrti.

2002 - Turecko zrušilo trest smrti (zůstává pro případ války a válečného nebezpečí); Srbsko a Černá hora a Kypr trest smrti zrušily pro všechny zločiny.

2003 - Arménie zrušila trest smrti (s dočasnou výjimkou).

2004 - Bhútán, Řecko, Samoa, Senegal a  Turecko zrušily trest smrti pro všechny zločiny.

2005 - Libérie zrušila trest smrti pro všechny zločiny v září; Keňa oficiálně oznámila, že hodlá zrušit trest smrti.

3. Metody provedení trestu smrti ve světě dnes:

Přesto, že žijeme na prahu nového tisíciletí, se ve světě stále používá skutečně široká škála metod výkonu trestu smrti. Velká část zemí kombinuje několik metod najednou (tz., že existuje tu výběr z několika, neznamená to výkon několika najednou jako ve středověku). Nejčastější je zastřelení (zakotveno v 73 zemích), oběšení (58 zemí), ale i ukamenování (6 zemí), dále smrtící injekce (5 zemí), useknutí hlavy (3 země), poprava na elektrickém křesle (1 země) a smrtící plyn (1 země).

Oběšení
Tato forma byla používána až do zrušení trestu smrti v roce 1965 ve Velké Británii. Dnes je uzákoněna jen v Delaware, New Hampshire a Washingtonu – provazu daly od roku 1976 přednost pouze 3 odsouzení. Je všeobecně pokládána za jistou, rychlou a bezbolestnou. Nedotčená kůže a nervy nad oprátkou však naznačují, že člověk může cítit jak zařezávání smyčky, tak její rdousivý efekt. Po vydání příkazu k popravě odsouzence se pod ním otevřou padací dveře, anebo je jiným způsobem odstraněna podpora noh. Smrt je způsobena silou, která působí na tělo proti zemské přitažlivosti, tato síla po pádu vyvolá trhnutí a tím se poškodí mícha. Samotné poškození míchy většinou stačí k vyvolání bezvědomí a následné smrti, pokud to ale nestačí, odsouzenec umírá na zadušení z důvodu uzavření hrtanu. Při této metodě se přesto někdy stává, že kati musí popravu dokončit taháním za nohy visícího odsouzence. To se děje hlavně v případě, že odsouzenec upadne do bezvědomí, ale tělo je stále zmítáno křečemi a srdce ještě několik minut bije. Tato rozšířená metoda byla používána až do zrušení trestu smrti roku 1990 i v Československu.

Setnutí hlavy

Gilotina (vynalezl ji dr. Guillotin) se proslavila během francouzské revoluce, mečem padaly hlavy králů a královen v Británii. Dodnes se mečem stíná v Saudské Arábii a dalších arabských státech. I tato metoda, podobně jako věšení, bývala považována za rychlou a “humánní”. V mozku však zůstává okysličená krev, takže podle nových poznatků může mozek ještě řadu vteřin po setnutí hlavy zůstat v činnosti a registrovat bolest. Rychlost popravy záleží na přesnosti kata.

Zastřelení
Je to poměrně rozšířený způsob popravy a využívá se ho zejména v době války. Kulky vpálené do hlavy způsobí okamžitou smrt, protože zároveň dochází k masivnímu poškození a destrukci mozkových tkání. Ne vždy ovšem dokáže popravčí četa zasáhnout životně důležité orgány. Někdy dokonce někteří členové popravčí čety míří úmyslně vedle, protože nechtějí být zodpovědní za smrt člověka. Dnes je legální jen v Utahu a Oklahomě. V roce 1977 byl takto popraven Gary Gilmore (jednalo se o první výkon trestu smrti v USA po deseti letech), podruhé a naposledy se střelba použila v roce 1996.

Plynová komora

Jedná se o vzduchotěsnou místnost se židlí, na níž je upoután odsouzenec. Smrt způsobuje plynný kyanid. Poprvé byl tento způsob nehumánní popravy použit v Nevadě v roce 1921. Utrpení oběti je zřetelné: třes, zvracení, lapání po dechu, které trvá řadu sekund. Smrt plynem přichází poměrně pomalu, po 6 až 18 minutách. Dodnes je tato metoda používána v pěti státech USA (Arizoně, Kalifornii, Marylandu, Missouri a Wyomingu), ale kvůli finanční náročnosti je stále méně využívána (od roku 1976 byla uplatněna jedenáckrát). Před popravou dostane vězeň instrukci, aby se po vypuštění plynu několikrát zhluboka nadechl a urychlil si tak smrt.

Elektrické křeslo

Legendární elektrické křeslo sestrojil na začátku století na zakázku Thomas Edison. Podnětem byly obavy, že dosavadní formy poprav jsou nehumánní a staromódní. Bohužel se zmýlil v tom, že 1 000 voltů způsobí smrt během pěti vteřin, a proto měla první poprava na elektrickém křesle do humánní exekuce hodně daleko – trvalo celé čtyři minuty, než odsouzený zemřel a během této doby jeho tělo prodělávalo vizuálně značně děsivé peklo. I dnešní popravy na elektrickém křesle nejsou často zrovna estetické na pohled (mění se barva kůže, šíří se zápach, tělo se může vznítit, může dojít k úniku moči, zvracení krve atd.). Popravy se liší stát od státu – každý používá jiné voltové napětí (například v Georgii se první 4 vteřiny pustí 2 000 voltů, na dalších 7 vteřin 1 000 voltů a nakonec 208 voltů na dvě minuty). Společným znakem je však to, že popravčích je více (min.3), takže se neví, který z nich stiskl to správné tlačítko. Po technické stránce poprava probíhá tak, že je odsouzenec připoután k dřevěné židli, přiloží se mu na hlavu a nohu navlhčené elektrody a zapne se proud o velikosti několika tisíc voltů. Smrt je způsobena zástavou srdce a paralýzou respiračního systému. Metoda elektrického křesla se používá v 11 amerických státech a od roku 1976 na něm zemřelo 144 lidí.

Ukamenování
Tato barbarská metoda má dlouhou tradici v zemích Středního východu používá se jí zejména za sexuální trestné činy. Hovoří se o ní dokonce už v bibli. Je dodnes používána v řadě islámských států, zejména v Íránu. Odsouzenému svážou ruce a nohy a po krk ho zahrabou do písku. Hlava je pokryta rouškou. Zhysterizovaný dav poté oběť kamenuje do té doby, než ustanou výkřiky a dav usoudí, že ortel byl vykonán. Íránské zákony zakazují k tomuto účelu používat velké kameny, aby smrt nenastala příliš rychle.

Smrtící injekce

Byla zavedena v USA roku 1977. Je to nejrozšířenější a zřejmě nejhumánnější metoda popravy. Odsouzenec je připoután ke stolu, který připomíná operační stůl, a je mu vstříknuta látka (sodium thiopenton), po níž během 10 – 15 sekund usíná. Poté následují další, tentokrát již smrtící injekce. Jedna zastavuje dýchání a druhá činnost srdce. Pokud přípravu injekce a vpich neprovede odborník, mohou nastat komplikace. Světová asociace lékařů (WMA) však roku 1981 vydala vyhlášení, že pro lékaře je neetické jakkoliv se aktivně účastnit vykonávání vrcholného trestu mimo prohlášení popraveného za mrtvého. Smrtící injekcí se v USA popravuje ve 34 státech a od roku 1976 má na svědomí život 406 odsouzených.

v USA byl trest smrti znovu zaveden roku 1976, od té doby bylo vykonáno již 1000 rozsudků smrti (1000. popraveným byl 2. prosince 2005 Kenneth Lee Boyd).

V Kalifornii byl 13. prosince 2005 smrtící injekcí popraven bývalý vůdce gangu Stanley Williams, který byl v roce 1981 odsouzen k trestu smrti za čtyřnásobnou vraždu. Ve vězení napsal několik knih pro děti a zapojil se do boje proti násilí. Za tyto aktivity byl několikrát nominován na Nobelovu cenu za literaturu a za mír. Kalifornský guvernér Arnold Schwarzenegger i Nejvyšší soud žádost o milost zamítli.

Současný stav    

http://cs.wikipedia.org/wiki/Trest_smrti

Trest smrti na světě (2005). Význam barev:
modrá: zrušen pro všechny delikty
světle modrá: zrušen pro normální delikty (avšak jen mimo válečného stavu)
žlutozelená: nezrušen, ale za posledních 10 let nebyl uplatněn
oranžová: je uplatňován proti dospělým
červená: je uplatňován i proti mladistvým

Použitá literatura:

internet 19.3.2006; článek: Celosvětová debata o trestu smrti, Neděle 25. února 2001, připravil Vít Pohanka

internet 19.3.2006; zdroj: Tisková zpráva Amnesty International: Trest smrti ve světě: 1146 popravených v roce 2003; Amnesty International

internet 19.3.2006; Zdroj: Death Penalty Information Center, Amnesty International (10:06 | 30.11.2005): Fakta a čísla o trestu smrti

internet 19.3.2006; zdroj: Tisková zpráva Amnesty International (15:10 | 5.4.2005): Poprav ve světě výrazně přibylo; Amnesty International

Část 4.

Trest smrti a současnost

Autor: Okénková Naděžda

1. Amnesty International

Bilance roku 2004 je 3797 popravených osob. V 25 zemích světa byly popravy zaznamenány. V 64 státech bylo k trestu smrti odsouzeno nejméně 7395 osob. Počet poprav oproti předchozím rokům výrazně vzrostl. Byli také popraveni lidé bez spravedlivých soudů. Údaje Amnesty International nejsou  ovšem kompletní. Mnoho zemí totiž provádí popravy potají.V roce 2004 byl trest smrti zrušen v Bhútánu, Řecku, Senegalu a Turecku. Trest smrti je dnes zákonem zrušen ve 120 zemích světa. V roce 2004 byl v USA zrušen pro nezletilé pachatele. V loňském roce, ale Amnesty International zaznamenala tři popravy nezletilých pachatelů v Iránu.

Amnesty International je za zrušení trestu smrti za všech okolností.

Trest smrti byl mimořádně omezen na trestné činy vojenské za válečného stavu, přičemž není dlouhou dobu vykonáván (Španělsko, Švýcarsko), nebo je v platnosti za trestné činy (vražda), ale také není vykonáván (Řecko,Belgie).

V České republice byl trest smrti zrušen zákonem č.175/1989 Sb. Diskuse o znovuzavedení trestu smrti je u nás zbytečná. Čím je to dáno ? Je to tím, že Česká republika je vázána řadou mezinárodních dohod.

2. Argumenty podporující a odsuzující trest smrti:

Ekonomický: zastánci trestu smrti tvrdí, že je pro stát výhodnější trest smrti než doživotní pobyt ve vězení.

Ochrana společnosti: zastánci tvrdí, že trest smrti je nezbytný, neboť zabrání evidentně pachateli (vrahovi) v pokračování jeho trestné činnosti a tím chrání společnost.

Odstrašení: trest smrti zabrání pachateli v opětovném páchání trestné činnosti a zároveň odrazuje od trestných činů i ostatní.

Veřejné mínění: zastánci tvrdí, že většina společnosti je pro trest smrti a proto je správné, aby existoval.

3. Evropská ústavní smlouva:

Zákaz trestu smrti (čl.1 protokolu č.6)

Trest smrti se zrušuje. Nikdo nemůže být k takovému trestu odsouzen ani popraven.

Čl.2

Trest smrti v době války:

Stát může zákonem stanovit trest smrti za činy spáchané v době války nebo bezprostřední hrozby války, tento trest bude uložen pouze v případech, které předvídá zákon a v souladu s jeho ustanoveními. Stát sdělí generálnímu tajemníkovi Rady Evropy příslušná ustanovení tohoto zákona.

4. Trest smrti – krátké zamyšlení

Právo na život jakožto nezcizitelné je základním právem každého člověka a tudíž žádný člověk nesmí žádného jiného člověka připravit o život. Avšak nežijeme v ideální společnosti a tedy se zde nacházejí lidé, označováni jako vrazi, kteří ty druhé připraví o život. Byl by trest smrti pro ně akorátním trestem nebo máme být ctnostní a říct si ten člověk si trest smrti nezaslouží a dáme mu tedy šanci na nápravu. Stát říká: „Dejme mu tu šanci.“

Jsou zde ještě jiná přirozená práva.

Jsou jimi – právo na majetek, právo na osobní nedotknutelnost a jiné. Zločinec porušuje toto právo ve chvíli, kdy mě zavraždí, okrade a jiné. Vražda se definuje jako záměrné usmrcení jiného člověka. Měl by se k němu stát zachovat stejným způsobem? Uvalit na něj trest smrti­? Měla by se takovému člověku dát šance na nápravu? Měl nějakou šanci sám zavražděný? Záměrné zbavení života je vždy nelegitimní. Ovšem otázka trestu smrti je složitá. Můžeme si říct, že by se mělo např. za znásilnění oplácet znásilněním?

Trest je naplněním spravedlnosti a je reakcí na zločin.

Člověk, který zbaví života nevinnou oběť, těžko může tvrdit, že má právo na život, když tohoto života zbavil jiného člověka. Jak si máme představit, že právo na život je nedotknutelné, když někdo nebo lépe řečeno někteří jej porušují. Je – li nějaká spravedlnost, pak je trest smrti pro vraha spravedlivý.

Brání - li se někdo proti zločinci a skončí to tím, že napadený jej v sebeobraně zabije. V tomto případě je napadený osvobozen. Zločinec svůj čin nemusel začít nebo dokončit a přesto si vysloužil „trest smrti.“ Když jej tedy k „trestu smrti“ odsoudí napadený je vše v pořádku. Najednou není stát vázán mezinárodními smlouvami, osvobodí napadeného, který sám rozhodl o tomto trestu. Jedná se například o zloděje, který chtěl vyloupit zlatnictví a zaplatil to životem a to tedy bez řádného soudu.

Žádný soudní systém není dokonalý. A tak se může stát, že odsoudí k trestu smrti nevinného. Jestliže odsoudíme na doživotí nevinného, a pak za jistých okolností se otevře znovu jeho případ a zjistí se, že je nevinen, pak jej můžeme odškodnit. Kdežto ten, na kterém byl již trest smrti vykonán a posléze se zjistilo, že byl nevinen, odškodnit jej již nemůžeme. Nejde tady ani tak o odškodnění, jako o to, že byl zmařen život další nevinné oběti, tentokráte oběti soudního omylu.

Pomalu docházíme k závěru: Byli bychom pro trest smrti v případě skutečného viníka, tedy vraha? Mohli bychom spekulovat o tom, zda mu dáme šanci na nápravu a budeme poté doufat v to, že se jeho násilnická činnost nebude opakovat. Určitě je dosti náročné, rozhodnout o zbavení života člověka.  Avšak vrah když chladnokrevně zabije druhého člověka by si nejspíše trest smrti zasloužil.

Závěr

V České republice byl v letech 1970-1990 trest smrti vykonáván průměrně dva až třikrát ročně. Byl především ukládán za trestný čin vraždy. Vykonával se oběšením. Rozsudky byly vždy přezkoumávány Nejvyšším soudem.

Použitá literatura:

http://zpravodajství.ecu.cz/x=230214    4.4.2006

http://trestní2.juristic.cz/30510/clanek/trest2  4.4.2006

http://www.konzervativnistrana.cz/sksmain/clanky/konzervativciatidruzi/smrtjoch.htm 11.4.2006

Doc.JUDr.Zdeněk Madar , Dr.Sc. , a kolektiv , Slovník českého práva -1.díl, Linde , Praha , 2002